Národní tým Schicka potřebuje. Ale jiného, musí se změnit. Nutné je také...
KOMENTÁŘ RADKA ŠPRYŇARA | Od počátku reprezentační éry nosil nad hlavou svatozář. Pro fanoušky byl s trochou nadsázky ztělesněním boha. Obzvlášť po EURO v roce 2021, kde se stal nejlepším střelcem turnaje: magickým gólem z půlky sroloval Skotsko, v dalším utkání se zkrvaveným nosem proměnil penaltu proti Chorvatsku. Byl národním hrdinou. Klukem s nevšedním nadáním, co se obětuje pro tým. V anketě Sportovec roku se umístil na sedmém místě, více hlasů tehdy dostali jen olympijští vítězové… Patrik Schick byl na sportovním i společenském vrcholu.
O tři roky později se národem šíří zvěsti, že reprezentace je bez největšího esa soudržnější, týmovější a s Tomášem Chorým na hrotu, popřípadě v životním laufu hrajícím Janem Klimentem, si dává větší šanci na dílčí úspěchy.
Těžko to rozporovat. Ukázaná platí. Útočník Leverkusenu se v září aktivně účastnil nebetyčné ostudy v Gruzii. A když celý tým o pár dní později hrabal s pěnou u pusy, aby udržel těsný náskok proti Ukrajině, on se přišel na posledních pár minut vyklusat. Připomínal uraženou hvězdu, kterou trenér
