Pogačar dominoval, ale byl viditelně unavený. Proč by neměl letos jet Vueltu, kterou nevyhrál?
KOMENTÁŘ ROMANY BARBOŘÍKOVÉ | Když si na Elysejských polích v neděli večer přebíral žlutý dres a trofeje za své čtvrté vítězství na Tour de France, byl to ten Tadej Pogačar, kterého všichni dobře znají. Zrelaxovaný, usměvavý, uvolněný. Jenže jen pár dní předtím jsme mohli vidět úplně jiný obrázek. I současný cyklistický fenomén může trpět únavou. Ani tak na Slovince nikdo neměl, stejně jako po většinu sezony. Jediný, kdo si zaslouží smeknout za to, že se jej alespoň pokoušel dostat do úzkých, je Jonas Vingegaard. Nestačilo to, ale může odejít se vztyčenou hlavou.
Vzpomenete si ještě na obrázky Tadeje Pogačara poté, co neuvěřitelným sólem na mistrovství světa loni dokonal cyklistickou trojkorunu? Vedle ohromné radosti také pobledlý obličej a zarudlé oči. Ačkoliv na letošní Tour de France opět nenašel přemožitele, i zde jsme něco podobného mohli vidět po těžkých alpských etapách. Tam dokonce prohlásil, že už se těší na dovolenou.
Není se čemu divit. Má za sebou náročnou sezonu, kdy sice posbíral jen o pár závodních dnů víc než jeho největší rival Jonas Vingegaard, ale zato byly pořádně těžké. Absolvoval totiž mnoho obtížných jarních klasik. K tomu přičtěte ohromný mentální tlak na závodníka, od kterého se nečeká nic jiného, než že do Paříže přiveze žlutý trikot. Když tuhle zátěž nesete na ramenou už několik let, máte nárok na to být ve třetím týdnu trochu utahaný.
„Každý rok říkáme, že je to nejtěžší Tour v historii, nejtěžší věc, jakou jsme kdy absolvovali. Je to tak šílené. Ale upřímně řečeno, vím, že letošní ročník byl na úplně jiné úrovni,“ prohlásil Pogačar.
Možná i kvůli mírné únavě a v 26 letech už i větší zodpovědnosti se tak v závěrečných horských etapách nepouštěl do velkých útoků. Zato předtím jsme ho viděli v daleko ofenzivnější náladě. Protože to ho na cyklistice baví a i na největším podniku planety si to chtěl užít.
„Musím říct, že i když to byl jeden z nejtěžších závodů, co jsem kdy absolvoval, užil jsem si to, protože jsem byl v dobré kondici a měl jsem dobré nohy.“
Přichází tak otázka: Pojede i na španělskou Vueltu? Tu totiž absolvoval jen v roce 2019 a ještě ji nevyhrál. Je to tak položka na Slovincově seznamu, kterou zatím odškrtnutou nemá a chtěl by mít.
Jenže když si vybavím právě některé rozhovory po etapách na této Tour de France, v nichž nevypadal, že by měl energie na rozdávání, nemyslím si, že je to letos ten nejlepší nápad.
Samozřejmě, Pogačar je stále hladový po výhrách a nových výzvách, ale aby se zbytečně nevyčerpal ještě víc a nedoplácel na to v příštím roce. Pro takový případ nemusíme chodit vůbec daleko. Před dvěma lety objel horský superdomestik Sepp Kuss z týmu Visma-Lease a Bike všechny tři Grand Tour, kde na Giru byl zásadním mužem pro výhru Primože Rogliče, na Tour byl tím posledním, kdo zůstával s Vingegaardem, a Vueltu sám vyhrál. Jenže v minulém roce byl prakticky nepoužitelný a až letos v druhé polovině Staré dámy to vypadalo, že se začíná vracet ke svým někdejším skvělým výkonům.
Pogačar klidně může počkat na příští rok, kde by tým i sám cyklista mohli být skromnější v klasikářských plánech a soustředit se na Tour a Vueltu.
Jediný vyzyvatel Vingegaard
I když kdo ví. Šéf sportovního úseku UAE Emirates-XRG nedávno prozradil, že klíč udržet jejich korunovační klenot ve výjimečné formě, v jaké poslední dva roky je, není ve věku Pogačara, ale ve stálé motivaci.
„U Tadeje je nejdůležitější si udržet nadšení. Miluje nové věci, jako třeba vyzkoušet si Paříž-Roubaix nebo se pokusit vyhrát Milán-San Remo,“ pronesl Jeroen Swart.
Šéftrenér také připomněl další milník, který Pogačara nakopl, a to byla změna kouče v roce 2023. V tomto a následujícím roce se měl nyní už čtyřnásobný vítěz Tour de France nejvíc zlepšovat, zatímco letos už měl jen vysoký level držet. Na rozdíl od Vingegaarda, který byl podle Swarta v top kondici loni, zatímco letos už tak silný nebyl.
Také o Vingegaardově tréninku se vedly během této Tour mnohé diskuse. Udělali ve Vismě chybu, když se se svým hlavním lídrem pustili do práce na větší výbušnosti, která byla viditelná, ale možná na úkor dřívější formy v dlouhých stoupáních a v časovkách? Na vině ale mohla být i horší kondice zbytku týmu, který kvůli tomu nedokázal dostat arcirivala mnohem víc na limit nebo za něj.
Tohle si musí vyhodnotit hlavně tým, který však o těchto věcech příliš na veřejnosti nemluví. Nicméně sám Vingegaard si zaslouží velkou pochvalu. Byl totiž z celého pelotonu jediný, kdo opravdu Pogačara vyzval na souboj a snažil se ho, muž proti muži, udolat. Že to letos nevyšlo? Jen další motivace pro příští rok.
Bude v něm vyrovnání se cyklistickým legendám jako Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Bernard Hinault či Miguel Indurain, pětinásobným vítězům Grande Boucle, tou motivací, kterou hledá Pogačar?
