Ne všechno si odseděl. Horník dál nemá v českém fotbale místo
„Nikoho jsem nezabil, dostal jsem trest a odseděl si ho.“ Těmito slovy obhajuje Ivan Horník návrat do fotbalového prostředí. Předpokládá, že jako každý člověk, jenž si odpykal trest za své prohřešky, má právo znovu se postavit mezi ostatní a nikdo by mu už neměl bývalá pochybení připomínat.
Volá po spravedlivém a lidském postoji, ostatně na těchto pilířích stojí demokratická společnost. Je to jedna z její pevných zásad. Z hlediska všech vyšších principů mravních má naprostou pravdu.
Přesto jsem přesvědčen, že Ivan Horník nemá v českém fotbale místo. On si totiž zdaleka všechno, co v něm za dobu své usilovné činnosti napáchal, neodseděl.
Rád upozorňuje, že v obrovské korupční aféře s ovlivňováním zápasů, která se provalila v roce 2004, byl jako jediný dohnán až před civilní soud a následně potrestán jak po fotbalové linii, tak v procesu státních institucí.
Téměř se tak může považovat za předhozenou oběť, protože nekalostí se dopouštělo mnohem víc lidí. Ti ovšem přistiženi, chyceni, odsouzeni a potrestání nebyli. I tohle je pravda, ovšem pouze její účelově vytržená část.
Ivan Horník se totiž nezjevil v roce 2004 jako neposkvrněná bytost, která zapadla do bahnitého fotbalového prostředí a jenom se chovala tak, jak bylo běžnou zvyklostí. Má za sebou mnohem bohatší minulost, bohužel ne příliš vábivou.
Jako šíbr s důrazem na umění přimět rozhodčí spolupracovat na dobrém výsledku se projevoval už dávno před rozkrytím zmiňované aféry, přičemž nejlépe si počínal v době, kdy pracovat pro mocnou Spartu v letech 1997-1999, kdy ji dotáhl ke dvěma titulům. Stejně usilovný byl i v předchozím angažmá na Viktorii Žižkov. O tom však taktně mlčí.
Přiznal a odseděl si jen to, co se provalilo. Jinou sebereflexi v sobě vlastně nikdy nenašel. Proto si nemyslím, že si prohřešky patřičně odpykal. Jeho svědomí je nadále zatíženo břemenem, které se nikdy ani nepokusil upřímným doznáním a projevenou lítostí zmírnit.
Nezměnil se a neměl by se do fotbalu vracet.
