Nedvědovi (snad) už Češi rozumějí. A slavný krajan zase jim
Finále Ligy mistrů je dost atraktivní samo o sobě. Pro Čechy však pochopitelně i z jednoho specifického důvodu: vždyť za Juventus kope – byť už ne na hřišti – krajan Pavel Nedvěd. Slavný krajan, sluší se samozřejmě dodat. Jen jako by vztahu k němu dlouhá léta chyběl nějaký osobnější, vřelejší rozměr. Nyní mám pocit, že do sebe všechno zapadá, jak má.
Mohly za to různé události z bohaté kariéry a občasné neporozumění, neobratné anebo špatně vyložené výroky, etapy mlčení, kolísání či jágrovského váhání hlavně nad návratem do národního týmu. Taky snad trochu přísný, strohý výraz ve tváři, která se moc často neroztáhla do bezstarostného úsměvu, jenž prolomí bariéry.
Snad že to odpovídalo jeho výjimečnému pracovnímu nasazení přivolávajícímu víc námahy než zábavy. Co na tom, že v soukromí a společnosti blízkých lidí byl jiný – nikdo to nenatáčel.
Sečteno podtrženo: naprosto mimořádné úspěchy, zahrnující i zisk Zlatého míče či zásadní podíl na velkém příběhu obrozeného Juventusu, byly tak nějak oceňovány, ale bez toho správného společného prožitku a identifikace s fotbalovou superstar, kterou fanoušci bezmezně milují.
Byl to chladnější obdiv, ostatně typ zarputilého pracanta a dříče (byť si myslím, že talentu měl Nedvěd taky požehnaně) se hůř následuje než druh fotbalových básníků a bohémů, kteří strhnou oslnivými kousky a jedou na sebe.
Odstup dobře cítil i sám Nedvěd. A řekl bych, že se ve zčásti oprávněném dojmu sám ještě víc utvrzoval. Stejně jako většina fotbalistů, jakkoli se od nich v mnohém lišil, žil během hráčské kariéry v bublině a to některá jeho vystoupení poznamenalo.
„Češi mě nemají rádi,“ řekl jednou a netajil se pocitem, že ho vlastně „adoptovali“ Italové. Dlouho to v něm přetrvávalo, jako by pořád ve vzduchu létalo nějaké „ale“, které nedokončí větu, a naopak ji prodlouží v souvětí, jehož poloviny jsou v rozporu.
Samozřejmě, čas ledacos uhladí a přebarví do růžova. Přesto možná bylo potřeba, aby Nedvěd nebyl tolik na očích a projektoval svou kariéru v cizině. Ač se do Česka vrací, stal se vzácnějším.
Spoluformuje ho jeho nová úloha, roste s ní, může mluvit nikoli o banalitách, ale podstatnějších věcech. Hovořit s ním je radost, vykládá zajímavě, má pozoruhodné názory, je znát, v jakém prostředí se pohybuje. Třeba má stále nějaké chyby, ale je to zkrátka osobnost.
S potěšením jsem ho sledoval zvlášť při poslední návštěvě Česka, to když dorazil na exhibiční zápas finalistů EURO 1996, dva týdny před vyvrcholením Ligy mistrů.
Přišel mi spokojený, uvolněný. Přímo z něho čišelo, s jakou chutí si zahrál před pěkně zaplněným Edenem. Stejně jako u ostatních se v něm ozval kluk, který (si) pořád rád hraje, užíval si atmosféru a přijetí publika. Zaujal nejvíce ze všech, snad každého napadlo, že by na to ještě dneska měl. Jakkoli on sám je první, kdo to odmítá.
Sympatie získává rovněž funkcí ambasadora mistrovství Evropy hráčů do jedenadvaceti let, které v následujících týdnech Česko pořádá. Spadá do toho i reklamní spot, jehož je aktérem. I v tomhle ohledu asi kdekoho příjemně překvapil – tím, jak přirozeně a s jakým nadhledem se své role zhostil. Úsměv teď k němu patří mnohem víc.
Snad už tedy platí: Mí Češi mi rozumějí. A já rozumím jim…
