Rusy (ne)potrestal Mezinárodní alibistický výbor. A český vše „odkejvá“
Je to zapeklitý problém. Hlavně proto, že jeho středobodem je pohled na uplatňování kolektivní viny, což je nesmírně citlivá záležitost. Přesto se v otázce účasti ruských sportovců na Hrách v Riu de Janeiro nejvyšší mezinárodní autorita v tomto směru zachovala jako Mezinárodní alibistický výbor.Co mě však mrzí či zneklidňuje ještě víc, jsou názory šéfa ČOV Jiřího Kejvala. Jeho postoj, kdy si nepřipouští systémově organizovaný doping a nekritizuje hříšníky, nýbrž antidopingové „kontrolory“, je nepřijatelný.
O účasti ruských zástupců v Riu rozhodnou jednotlivé sportovní svazy. To je poslední verdikt Mezinárodního olympijského výboru, který jinak stanovil omezení typu, že automatické stop mají provinilci s dopingovou minulostí.
Proč si myslím, že je to alibismus? Protože tím výbor a hlavně jeho šéf Thomas Bach přestěhovali odpovědnost na jiné, místo aby ji nesli se vším všudy sami, jak je logické.
Je to výsledek lavírování, oportunismu a politického kličkování. Nikoli, nevolám po „Bachovu absolutismu“, ale po schopnosti jasně rozhodnout a tvrdě zasáhnout, pokud si to situace vyžaduje, a to v jakémkoli, nikoli pouze ruském případě. Navzdory všem obtížnostem, právním záludnostem a pochopení pro osud „čistých“ ruských sportovců pykajících za jiné to je možné.
Dokázaly to organizace atletů či vzpěračů a posvětila Mezinárodní sportovní arbitráž. Spolehlivým podkladem pro jasné NE jsou už „jen“ výsledky investigativní práce novinářů z německé televize ARD i dalších médií a jednoznačné, až zdrcující závěry a důkazy antidopingové agentury WADA.
Bach se přesto zachoval jako politik, který si – možná coby osobní přítel ruského prezidenta Vladimira Putina – nechce rozhněvat východní velmoc. Ta ostatně rozhodnutí MOV přivítala, je vlastně její výhrou. Mám dojem, že ve skutečnosti jí neleží ani tak na srdci zájem o vlastní sportovce, jako o udržení výsadního postavení a další demonstraci moci a síly, jejíž respekt si ve světě vyžaduje.
Jiná věc je, že apely na dodržování demokratických principů či presumpce neviny jsou zrovna ve spojitosti se stávajícím režimem v Rusku výrazem zvláště vyvinutého cynismu. Nehledě na účelové argumenty, rozehrávání nejrůznějších propagandistických her či arogantní reakce, včetně stížností na politizací dopingové kauzy. Ve skutečnosti je to část ruských politiků, která propojila sport a politiku stejně pevně jako olympijské kruhy.
Řešení dopingového skandálu ředí představy o tom, co je správné, morální, přijatelné, fér, a co nikoli. A také rozděluje. Obojí se projevuje i v českém prostředí.
Na jedné straně stojí šéf tuzemského antidopingového programu Jan Chlumský, který nikoli s potěšením, ale jasně říká: Byl to zrůdný státní systém. Bohužel je na místě vyloučit z olympiády Rusko jako takové. Podobně to vidí i mnozí domácí sportovci.
Kajakář Vavřinec Hradilek, který se nebojí formulovat své názory na podobné otázky, pak nadhodil, že vlastně neví, v jakém stadiu tedy nyní boj proti dopingu je (celé Hradilkovo vyjádření čtěte ZDE>>>). Jeho kultivované vyjádření je mimochodem daleko frustrace, která může na základě dlouhodobé bezmoci až přes čáru ovlivňovat mnohé výroky, jež teď na Rusy padají z celého světa.
Některé Kejvalova tvrzení jsou až skandální
Na druhé straně stojí předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, jenž verdikt MOV přivítal. Dejme tomu, že mu skutečně leží na srdci odmítání kolektivní viny a to, aby neskončili v jednom pytli dopující a nedopující sportovci. To by se ještě dalo obecně pochopit, ale Kejval zachází mnohem dál a některá jeho tvrzení jsou až skandální.
„Jsem přesvědčen, že na rozdíl od 80. let nelze problém dopingu nahlížet jako problém systémový,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny a dodal, že doping nevnímá jako „programovou záležitost“.
Prosím? To myslí vážně? Není potřeba připomínat výše uvedená Chlumského slova, dle zveřejněných materiálů je zcela zjevné, že dopingový program v Rusku existoval (existuje) coby rozvětvená chobotnice krytá balvanem státní a politické mašinerie. Kejval to musí dobře vědět, ale dělá ze sebe naivku a slepce. S nadsázkou řečeno, Chlumský pod dojmem citovaných slov vypadá jako jestřáb a Kejval coby holubička míru.
Pozoruhodné jsou i další Kejvalovy názory. Hlavního viníka nenachází v těch, kdo doping organizovali a provozovali, ale antidopingové agentuře WADA. „Já tuto záležitost nevnímám primárně jako selhání ruských atletů, ale především jako selhání systému antidopingové agentury,“ řekl rovněž pro LN. To je absolutně nepřijatelné převracení odpovědnosti za dopingové „zločiny“.
WADA jistě nese část viny za to, že doping Rusům (a komukoli jinému) léta procházel nebo mohlo dojít k manipulacím. První na ráně je ale přece vždy ten, kdo se provinil a doping naordinoval nebo ho přijímal.
Koneckonců diskutabilní je i otázka ohledně role jednotlivých sportovců. Kejval je staví pouze do role obětí, nikoli v mnoha případech „spolupachatelů“, kteří brali nepovedené prostředky vědomě, nebo je dokonce vyžadovali. Nepochybuju o tom, že mnoho z nich nemělo ve státem organizovaném dopingovém programu na výběr, ale jiní z toho těžili. To si ale Kejval nejspíš nepřipouští.
A závěrem: princip kolektivní viny ze své podstaty vzbuzuje u demokraticky založených lidí a zastánců svobody nelibé pocity, či přímo odpor. Existují však situace, které ho ze své podstaty nebo kvůli zaručení důsledného boje se závažnými negativními jevy zkrátka vyžadují, i za cenu dílčích nespravedlností.
Můžeme se dohadovat, zda sem zápas s dopingem patří, ale i sám MOV ostatně kolektivní vinu uznal tím, že ji zcela nevyloučil a předal do kompetence jednotlivých sportovních svazů a federací.
Kejvalovo myšlení je pro mě nepřijatelné. A nejen z toho důvodu, že je hlavou olympijského hnutí v Česku, čímž nese obrovskou odpovědnost. Je ve svých důsledcích daleko nebezpečnější než počítání, kolik ruských sportovců do Ria přiletí…
