A vám se ten fotbal jako líbil? Za co by se Plzeň se Spartou měly stydět

Krátká rekapitulace toho, co padlo po vítězství Viktorie 1:0. Nejprve tedy vítěz, Pavel Vrba: „Bylo to nadprůměrné utkání, které mělo nasazení i kvalitu, bylo vidět, že se potkala dvě mužstva bojující o nejvyšší příčky.“ Anebo: „Mělo to parametry slušného fotbalu.“ A teď Zdeněk Ščasný: „Možná se mnou bude hodně lidí nesouhlasit, ale já si myslím, že se nemáme za co stydět. Hráčům rozhodně nemám po fotbalové stránce co vytýkat.“

Při vší úctě, já jsem místy s úžasem, ale mnohem víc s nechutí dlouho sledoval něco jiného. Místo konfrontace dvou špičkových domácích týmů „normální“ řežbu. V prvním poločase to nebyl fotbal, ale řetězec faulů, ostrých zákroků, střetů, jedna velká přehlídka neschopnosti zastavit protivníka jinak než stylem „kdo leží, neběží“. A naopak v jiných situacích neochota ustát běžný souboj, pokud tedy k nějakému došlo, pády na zem, svíjení se, závody ve válení sudů. Na obou stranách.

Místy to mělo až tragikomický nádech: když už se nesrazili protihráči, vlétli do sebe spoluhráči, až to hrozilo zraněním druha ve fotbalové zbrani. Sparťanští stopeři Uroš Radakovič a Semih Kaya by o tom mohli vyprávět. Nebo raději ne. Jak chce třeba „minimuší váha“ Srdjan Plavšič obstát v takových utkáních, je mi záhadou. Ještě víc to zarazí u obra Benjamina Tetteha, jakkoli párkrát dostal opravdu naloženo. Podobně by měl přijmout, jako rozdává například Michael Krmenčík.

Další kapitolou je chování hráčů, kteří i po zjevných, jimi zaviněných faulech s údivem gestikulovali, proč se píská. A pak jsou tu vzájemné šarvátky a provokace, v nichž je mistrem David Limberský. Nedivil bych se, kdyby jedna nenápadná konfrontace předcházela i vyloučení Nicolaea Stancia, což jinak letenskou desítku samozřejmě neomlouvá.

V každém případě to vypadalo, že Limberský měl po oslabení protivníka v době, kdy ještě mohl vyrovnat, pocit z dobře odvedené práce. Jestli to tak bylo, tak to tedy „gratuluju“.

Po přestávce se ráz zápasu přece jen změnil a uklidnil, ale i nadále místo povedených akcí převládala spíš nepovedená řešení jednotlivých situací – hlavně těch, které mohly skončit gólem. Až to na takové úrovni překvapí, ba zarazí. S nadsázkou řečeno: jinak než trefou po střele, která mířila někam na pivovar a do sítě zamířila po teči Radakoviče, to snad ani jinak dopadnout nemohlo.

Chápu, že trenéři leckdy neřeknou celu pravdu, berou nejrůznější ohledy. Hlavně na své hráče, mužstvo – a taky na sebe. Rovněž vím, že nejen pro podobně vypjaté duely potřebujete válečníky.  S tím, co se odehrávalo ve Štruncových sadech, ale nemohou být spokojeni. A jestli to mysleli vážně, tak je to smutné. Právě oni mají udávat v Česku fotbalový trend, být ostatním příkladem. Ať se pak ani oni ani hráči nediví, že to, co jim projde doma, především co do nečisté hry, se na evropské scéně netrpí.

Premium

Ročník 2018/19

Fotbal hokejovýma očima. Sýkora o zklamání ze Sparty či simulování

Jakub Dvořák

28. září 2018 • 22:21

Promarněná příležitost. Kdy jindy chceš v Plzni vyhrát, Sparto?