Je to tu znova: nová Sparta. Proč to doteď nevyšlo a co pro to udělat?
Je to obehraná písnička, která z rudého jukeboxu vyhrává každý rok. Vlastně už co půl roku. Ba častěji. Akorát ji nikdo okolo neslyší rád, ale ono se to pokaždé nějak zasekne... Nová Sparta. Další start. Restart. Dneska přijde první díl etapy Jaro 2019.
Na Letné se tváří relativně spokojeně, pochvalují si práci v zimní pauze, konkurenci v týmu. Naděje, že to bude konečně jinak, se však nejvíce upíná k tomu, že tlačítko na matně blikající mašině pořádně zmáčkne Tomáš Rosický.
Malá zimní inventura: co o sobě sparťané řekli svými slovy i činy? Především až překvapivě rychle vyčistili kádr od prvků, které jim nezapadaly do systému, budeme-li o něm mluvit. Tedy od hráčů, kteří se nehodili kvalitami, přístupem, ochotou bojovat za Spartu či vířením negativní atmosféry.
Dva odchody, ty nejvýznamnější, ale do té škatule úplně nepasují. Někde to drhne. Za normální situace by na ně nejspíš nedošlo, společný jmenovatel zní: promarněný potenciál.
Kdo si proklepl Stanciův charakter či okolí?
Případ 1: Josef Šural. Příklad znehodnocení kariéry špičkového a typologicky zajímavého tuzemského hráče. Vlastním, ale i cizím přičiněním. Jednak se do Šuralovy „kauzy“ promítly neadekvátní a nezhodnocené investice do platů zahraničních akvizic.
A pak je tu specifikum letenského prostředí: sportovní nekoncepčnost a změny strategií podstatně zhoršují, ne-li mnohdy vylučují posouzení, zda hráč neuspěje kvůli deficitu svých kvalit, či neschopnosti klubu je využít.
