Video není viník, ale oběť. Škodí mu prostředí i lidé, kteří mu vládnou

Video je obětí mnoha „pachatelů“. Tím základním jsou přehnaná očekávání, že je napraví všechny hříchy. To ale vážně nikdo z odpovědných, kteří ho ve fotbale prosazují, netvrdí. Pokud si někdo myslí opak a očekává spásu, není mu pomoci. Video může „jen“ významně přispět k větší spravedlnosti. Myslím, že i to je dost velký přínos, aby mělo nárok na život.

A to dokonce i přesto, že může paradoxně dojít k opačnému efektu, jako při derby. Videorozhodčí Pavel Franěk poslanými záběry přiměl hlavního sudího Karla Hrubeše, aby změnil původní správný výrok. Přičemž ten nejprůkaznější Hrubeš vidět nemohl, ač byl k dispozici. To je však selhání lidského faktoru, nikoli videa. Jinou věcí je, že se přirozeně může stát, že žádný záběr zkrátka jasné rozhodnutí nenapoví. Stejná sekvence klidně přinese přesně opačné názory.

Video nemůže ani za stále intenzivnější dojem, že má zkoumat všechno. A že na všechno se má jít k monitoru podívat hlavní rozhodčí, jak mnozí požadují – a jindy kritizují prostoje, které tím vznikají. Nechme stranou poněkud pofiderní všeobecnou znalost pravidel, která přispívá ke vzrušené atmosféře. Co je hlavní: tohle rozšiřování hřiště jde proti duchu celého projektu.

Naneštěstí má na tom podíl komise rozhodčích fotbalové asociace. S odkazem na údajné instrukce UEFA a FIFA tvrdila, že pole působnosti videa se má rozšířit i na situace, kdy nedošlo ke zjevnému pochybení sudího. Což vede k nadužívání VARu, „inflaci“ jeho zasahování a zvýšení pravděpodobnosti momentů, kdy se sudí na hřišti a u monitoru neshodnou.

Vzápětí se ukázalo, že žádný takový oficiální požadavek neexistoval. Aktivita komise tak vzbudila podezření, zda za tím nestálo úsilí rozšířit možnosti, jak utkání ovlivňovat.