Mourinho - milius? Ne dlouho. Když se opravdu nezmění, skončí to špatně | iSport.cz
Štěpán Filípek
2. ledna 2020 • 17:55

Mourinho - milius? Ne dlouho. Když se opravdu nezmění, skončí to špatně

TOP VIDEA
Kladno - Sparta: Jágr si vzal puk za bránou a dostal ho za Machovského, 3:2
KARLOS SHOW: O hokejových b(p)itkách a síle mysli. Kouč Jelínek vs. nevěřící Vémola
VŠECHNA VIDEA ZDE

Je to velký trenérský návrat. Respektive měl (by) být. Angažmá trenéra Josého Mourinha v anglickém Tottenhamu slibuje jeden z nejzajímavějších fotbalových příběhů, v němž nejde o nic menšího než o zkrocení jednoho olbřímího ega. U Mourinha je předpokladem velkých úspěchů, ale také příčinou kariérního ústupu. V listopadu vkročil na cestu, která ho může přivézt zpět – nebo ho ještě popostrčit opačným směrem. A zatímco jeho nástup na severu Londýna vzbuzoval opatrné naděje, že se změnil, po posledních událostech sílí podezření, že to byla jen přetvářka…



Mourinho je bezpochyby jedním z nejlepších trenérů fotbalové historie. Hlavně v londýnské Chelsea uměl skvěle pracovat s hráči i celým týmem a prokázal mistrné taktické schopnosti. Prosadil se v Anglii i v Itálii, s Interem Milán stejně jako s Portem vyhrál Ligu mistrů. A krom jiného nesmírně charismatický Portugalec také mistrně pracoval s médii – uměl strhnout pozornost na sebe a odvrátit ji od mužstva. Vždycky si věřil, ale bývala to ústrojná součást jeho způsobu, jak dosáhnout sukcesu, a vynikající výsledky ji ospravedlňovaly.

Jenže to, co bývalo kladem, se začalo v poledních letech obracet v minus. Právě v jeho vystupování se odrážel úkrok. Zájem, který na sebe nadále poutal, neměl zdravé, ale shnilé kořeny. V jeho zakaboněném obličeji s typickým úšklebkem se odrážel chmurný vnitřní svět, který ho odvracel od toho venku a dostával do konfrontace s ním. Arogance a samolibosti přibývalo, stejně jako konfliktních situací.

Velikán světového fotbalu začal postrádat respekt. A místo toho, aby si ho znovu vydobyl svým trenérským umem, musel si o něj začít doslova říkat. Bylo smutné sledovat, jak už sobě ani svému týmu nepomáhá, ale škodí. Výhrady při tom byly na místě i vůči hře jeho týmů, Mourinho už před drahnou dobou přestal určovat trend. Štafetu převzali jiní a netváří se, že by ji chtěli vrátit.

Když se loni v listopadu po nepovedené anabázi s Manchesterem United objevila nabídka Tottenhamu, finalisty Ligy mistrů, nemohl ji Mourinho při vší úctě pohrdnout. Ostatně, teprve podruhé někam nastoupil v průběhu sezony. Zároveň si musel dát záležet na tom, aby nastavil jinou tvář. Najednou jako by se před mikrofony i nabité tribuny postavil úplně jiný člověk. „Nejde o mně, ale o hráče,“ spustil při inauguraci. „Jste tím, čím jste. Ale měl jsem čas přemýšlet o spoustě věcí. Uvědomil jsem si, že jsem se ve své kariéře dopustil mnoha chyb a nechystám se je opakovat. Budu dělat nové,“ prohlásil vážně i s nadsázkou.

Tohle že je Mourinho? The Special One? Moment, kde je ten nesnesitelný chlapík, který sám sebe staví na trenérský piedestal? Muž, který během půl minuty stačí třikrát připomenout, kolik titulů v Premier League získal? Zůstal někde v minulosti. Nebo za rohem. Trochu zpoza něho vykoukl tehdy, když přišla otázka, nakolik mohlo Tottenham poznamenat prohrané finále Champions League. „Nevím, nikdy jsem finále Ligy mistrů neprohrál,“ odvětil suše a po svém Mourinho.

Následovala nicméně etuda s podavačem míčů, kterému šel hned při zápase Ligy mistrů s Olympiakosem Pireus poděkovat za bleskový výkon, díky němuž „Spurs“ dali gól. Možná toho kluka až trochu vylekal, jak se k němu hrnul: nejdřív si s ním plácl, a pak ho objal. Hledal ho i po utkání, marně, ovšem tím to neskončilo. Pomocníka za lajnou posléze pozval na týmový oběd. Byla to sympatická gesta, ale taky až přepjatá.

Určitou naději při vší opatrnosti budilo to, že v „nemourinhovském“ módu kouč pokračoval jinými projevy. Třeba tím, že nehledal vinu za porážky ve vnějších faktorech. „Musíme vinit jenom sami sebe,“ prohlásil po nepovedeném návratu na Old Trafford, kde s Tottenhamem prohrál 1:2. Nebo další příklad: o hráčích a jejich přínosu mluvil víc než o sobě. Došlo to tak daleko, že ostrovní média přišla s novou přezdívkou: The Humble One. Pokorný. 

Od první chvíle přesto visela ve vzduchu otázka, zda je to všechno znamení přerodu svérázné osobnosti, nebo jen hra. Jestli není otázkou času, kdy Mourinho odhodí přívětivou masku a ukáže, že se nezměnil. A poslední události z duelu v Southamptonu ukázaly starého, ovšem nikoli dobrého Mourinha. Při porážce 0:1 si to štrádoval k domácí lavičce a zblízka vypálil na jednoho z členů trenérského štábu pár nečesaných slovíček. „Byl jsem hrubý,“ přiznal Mourinho. „Ale vůči idotovi,“ dodal ostře. Podavač míčů to tentokrát slízl, protože ten v domácím „dresu“ prý zdržoval hru, rozjetý kouč se rozpovídal i na adresu VAR.

Pozor, jistě měl i objektivní důvody k tomu, aby to v něm bublalo. A mohl bezpochyby vyjádřit svou nespokojenost, s čímkoli. Jenže zvolenou formou zároveň shodil svůj nový kabát a navlékl opět ten omšelý a záplatovaný. Jistě, někomu se takhle může zamlouvat víc. Lze kvitovat, že Mourinho je autentický, lepší než soustružníci fotbalových frází z laviček – tak zní jedna jeho obhajoba. Zase se bude něco dít, jen do toho, José! tetelí se jiná.

Vidím to jinak. Ano, jde zatím o první vážnější rušivý moment Mourinhova comebacku, není tolik na místě dělat dalekosáhlé závěry. Velké sebevědomí i určitá agresivita navenek je ve fotbalovém prostředí nutná, alespoň se to tak všeobecně bere. Jenže řízená, účelná a pod kontrolou. Pokud se Mourinho celkově nezmění, už se na samotný vrchol nevrátí a budou ho napořád drásat křoví a ostré kameny někde pod ním.

V šestapadesáti letech a při takové osobnostní charakteristice je to možná nadlidský úkol. Ale nic není nemožné, byla by škoda dělat staré chyby. Nechť kohout zaplaší hrozící trenérskou (polo)smrt…

Tottenham Hotspur Vše o klubu ZDE

 
Články odjinud


Články odjinud