Já a kouzlo „oranjes“: nepřítel Collina, oběť Bolf i Poborský ve dvojím světle

Jasně, jsou tu blyštivé legendy, hlavně Johan Cruijff (Cruyff, chcete-li použít anglickou transkripci, ale nesmíte dostat do rukou rozhněvaného editora Sportu, že to po vás nebude zase upravovat...). Pro mě to ale začalo na mistrovství Evropy 1988, kdy Nizozemsko slavně táhlo až do finále pod taktovkou Rinuse Michelse, propagátora totálního fotbalu. 

Co hráč, to Van Fotbalista. V bráně úsporná jistota Hans van Breukelen, i když Joël Bats a Jean-Marie Pfaff se mi líbili přece jen víc. Skála jménem Ronald Koeman. Ale hlavně trio Frank Rijkaard, Ruud Gullit, Marco van Basten, které se sešlo i v AC Milán – nebyl jsem jediný, kdo dychtivě čekal každý týden na časopis Stadion, až budou na plakátech. Dokázali skloubit eleganci, efektivitu i fotbalový kumšt. A jak Van Basten ve finále napálil z voleje balon za Rinata Dasajeva, z tehdy ještě nepřátelsky spřáteleného SSSR?! Fotbalový diamant, nad nímž jeden nejprve strne v úžasu, protože nevěří, co má najednou před očima, a pak propadne nadšení. Říkalo se, že to byl gól, který popřel fyzikální zákony...

Všichni si na to pamatují, tak jen stručně. Úvodní zápas Česko-Nizozemsko spěl k bezbrankové remíze. Jenže v úplném závěru přišla fotbalová apokalypsa: italský sudí Pierluigi Collina v 88, minutě odpískal penaltu! Pavel Nedvěd klesl zdrceně na kolena, brankář Pavel Srníček protestoval. Mohl za to střet Ronalda de Boera s Jiřím Němcem v šestnáctce po centru Marka Overmarse. De Boer velmi ochotně letěl vzduchem, o tom žádná, jenže Němec ho držel za dres. Ruku na srdce, strašně viditelně.

Po zápase jsme na sebe s mnohem starším a zkušenějším kolegou (raději nebudu jmenovat) mrkli, že to tak prostě bylo. A nejspíš až moc střízlivě jsem tak z tribuny referoval do Prahy. Jeden z momentů, kdy sedíte přímo na utkání, snažíte popisovat děj chladně a bez emocí – a minete se s pozdvižením a náladou doma. V textu, který vyšel v novinách, už bylo znát, že se stala nebetyčná křivda a holohlavý sudí se rázem stal nepřítelem národa číslo jedna.

I já jsem viděl a popisoval, že Collina neměřil stejným metrem, přitápěl pod nervozitu českých hráčů. na druhé straně však promarnili své šance a dali mu záminku k rozhodující ráně. A navzdory všeobecnému mínění i nadále tvrdím, že bohužel okatou...

Je to zápas, na který se nikdy nezapomene. Důkaz fištrónu trenéra Karla Brücknera i jeho mimořádné party. Bum, prásk – 0:2. Už v 19. minutě. Brückner stahuje obránce Martina Jiránka, střídá ho Vladimír Šmicer. Jan Koller sníží, pak jde dolů „computer“ Tomáš Galásek, nastupuje Marek Heinz. Pomůže i nizozemský trenér Dick Advocaat, jenž odvelí hvězdného a nepolapitelného Arjena Robbena. K údivu všech – i jeho samotného.

A pak se děly věci. Totální fotbal, ovšem v českém podání. Šmicer a Poborský v podstatě jako beci i křídla zároveň. A právě oni dva byli u rozhodujícího gólu: Poborský mohl v 88. minutě vypálit, taky střelu naznačil, brankář Edwin van der Saar mu to „sežral“. A vlasatý rychlík místo toho přihrál Šmicerovi – 3:2!

Vždy si při Poborského skvělé a nezištné přihrávce vzpomenu na jiné slavné okamžiky: jeho lob i slavný dloubák Antonína Panenky. Legendární „vynálezce“ přitom snad už tisíckrát opakoval, že nehazardoval, ale udělal vlastně nejbezpečnější věc, co mohl. Byl si jistý, že míč v síti skončí, tak co. Jako by tím ze svého kousku trochu sám sfoukával pel vzrušujícího nebezpečí, které takovým momentům přidává na slávě. Marně...

A ještě jednou tentýž zápas. A znovu s ústřední postavou Karlem Poborským. Tentokrát však půjde o první inkasovaný gól už ve čtvrté minutě. Z pravé strany míří po rozehrané standardní situaci míč do šestnáctky, přeletí hráče v oranžovém a bílém až k Wilfriedu Boumovi a ten parádní hlavičkou skóruje. Karel Brückner se opře o stříšku lavičky a prohrábne bílou patku s výrazem, z něhož je znát zaskočení, ale zároveň už myšlenka Co s tím?

Jak mohl Bouma zůstat úplně sám? Asistent trenéra Miroslav Beránek to později zdůvodňoval změnami a přeskupením v obranné linii i jistým zmatkem, jenže to bylo mnohem jednodušší: Boumu měl střežit Poborský a zkrátka své povinnosti úplně vypustil. Jen sledoval míč a bokem „krokoval“, v té chvíli byl na svém místě úplně zbytečný. Jako by se pak ale neslušelo do toho šťourat. V každém případě pak Poborský své zaváhání nádherně odčinil.

Utkání, které se (výjimečně) v posledním období nepovedlo. Bylo to v září 2004 v Amsterdamu, nizozemského rivala poťouchlý los přidělil Čechům i do kvalifikace mistrovství světa. A v tomhle případě si užili oni. Jako by to, co se bude dít, předznamenala už zpackaná česká hymna... Dvakrát se trefil obr Pierre van Hooijdonk – a při druhé trefě se hodně řešilo, kdo za to mohl. I když hodně: vina vcelku jednoznačně padla na Reného Bolfa, výtečného hlavičkáře, který mimochodem s Tomášem Ujfalušim vytvořil výbornou stoperskou dvojici. Bohužel toho v českém dresu neodehrál tolik.

Ale zpět. Na první pohled to vypadalo, že Bolf špatně odhadl centr, respektive že do míče nešel. Na druhý se však nabízela otázka, zda na balon neměl vystartovat Petr Čech, respektive zda si (ne)zakřičel. V Amsterdamu jsem tehdy byl a ptal se na to i Bolfa, skromného chasníka, který slovy zrovna neplýtval. Nevymlouval se, přesto ve mně zůstal pocit, že se stal tak trochu obětním beránkem. I ze strany velkého trenérského mága Brücknera, jenž si někdy uměl „správně“ vybrat i v tomhle ohledu.

Nástup Pavla Vrby k reprezentaci provázela velká očekávání i naděje. Kdo jiný by měl národní tým pozvednout než architekt mocného plzeňského vzepětí?! A zápas s Nizozemskem na Letné nasvědčoval tomu, že se naplní. Zazářil tehdy Bořek Dočkal, který první gól dal a figuroval také u toho druhého. Bylo to za stavu 1:1, už se hrálo nastavení. Dočkalův centr sice letěl do pokutového území do míst, kde nikdo z jeho spoluhráčů nebyl, ale obránce Daryl Janmaat dával hlavou tak nešikovnou malou domů, že se odrazila do tyče a pak ke střídajícímu Václavu Pilařovi.

Nemusel jsem tehdy na utkání pracovně, ale vyrazil jsem na stadion, byť asi na nehorší místo, co může být – někde snad v druhé řadě u rohového praporku. Jenže nakonec přišel jackpot: právě tam se rozběhl emocemi opojený Pilař, než se na něho vrhli spoluhráči. Měl jsem to na pár metrů...

Malý, ale šikovný záložník si vedl tak, že by se na jeho gólu dala vyučovat fotbalová důslednost. Šel za balonem, i když byla promile šance, že se k němu dostane. Vždy mi bylo líto, že se jeho kariéra rozmělnila ve zdravotních trablech. Měl všechny předpoklady pro moderní fotbal: rychlost, techniku, schopnost zvládnout souboj jeden na jednoho, přihrávku, střelu, kdy si míč navedl z kraje hřiště do středu...

A ještě jednou „Vrbova“ kvalifikace, teď bude řeč o velkolepé odvetě v Amsterdamu, kterou Češi vyhráli 3:2, i když dohrávali bez vyloučeného Marka Suchého. Pro mě to bylo utkání, které mělo dát razítko na nástup nových hráčů v národním týmu: Jiřího Skaláka, a hlavně Josefa Šurala. Ten ostatně vstřelil druhý gól. Bohužel naděje vkládané do obou hráčů se posléze nenaplnily, v národním týmu si nezabrali hlavní role. Šuralovu kariéru i život bohužel ukončila tragická smrt v Turecku.

Šural ve vrcholné formě byl nesmírně zajímavý hráč, který by výtečně zapadl do slávistické hry pod velením Jindřícha Trpišovského. Potkali se ostatně už v Liberci, ale ne na tak dlouho dobu, jak by kouč chtěl. „Jsou Vánoce a všichni píší Ježíškovi, takže já jsem mu taky napsal, že bych si přál, aby tady Pepa Šural ještě půl roku zůstal,“ povídal Trpišovský v prosinci 2015. Šural pak přestoupil do Sparty, ale ne nadarmo ho měli v kanceláři v Edenu napsaného na tabuli fotbalistů, kteří by nejlépe plnili nároky náročného trenérského štábu.

Věčná škoda, že se na Letné kluboví šéfové i Šural nedohodli na nové smlouvě. Nebo že se nenašlo jiné řešení než osudová cesta do Turecka, která od začátku vypadala tak nějak prapodivně. Jako ústup...