Nejtěžší rok, na tabulku nekoukám. Vánoce? Musel jsem se hlídat
Konečně jsme zase jednou taky vyhráli! Už bylo na čase. Po čtyřech prohrách jsme zabrali a Flyers porazili jasně 6:1. Využívali jsme šance, jim jsme nedovolili skoro nic. Situace ale pořád není růžová, nálada je blbá. Jsme poslední v konferenci, skoro pořád prohráváme. Nikdo z nás to nezažil. Ten pohled na tabulku je strašný, raději na ni ani nekoukám.
Mně osobně se hrálo dobře, bodově jsem ale vyšel naprázdno. Pořád mě trochu trápí různá zranění. Po jednom jsem se vrátil na led asi trochu dřív, než jsem měl, a teď je to znát. Tři zápasy jsem nedohrál, trenér mě vždycky stáhne, když už je zápas rozhodnutý, abych se šetřil. Štve mě, že nejsem stoprocentní. Je to asi nejtěžší rok mé kariéry. Jsme v polovině sezony, ale podle nějakých výpočtů musíme vyhrát třicet zápasů, abychom se dostali do play off, což je obrovské číslo.
Ještě šílenější je ale číslo minus dvacet v mojí statistice plus/minus. To mě žere hrozně. Na téhle kolonce si hodně zakládám. Chci být dobrý vzadu, neinkasovat a navíc pomáhat góly. Mám fakt pocit, že sotva vlezu na led, otočím se a my dostaneme gól. Pak je sbírám u inkasovaných gólů do prázdné branky. Snažím se na to nemyslet, bojovat, ale lepí se to na mě strašně.
Naše špatné výsledky bohužel odnesl trenér Peter DeBoer. Je mi to fakt líto. Přes čtyři roky tady s námi denně byl, dostal nás do finále Stanley Cupu. On mi dal šanci hodně hrát, věřil mi. A teď je pryč. Kdo to nezažil, neumí si to představit, ale my hokejisti trávíme se členy týmu víc času než s vlastní rodinou. Sedm měsíců v kuse jste každý den v kontaktu. Pak vám ze dne na den zmizí ze života. Je to smutné, ale k našemu sportu to asi naneštěstí patří.
Aspoň během Vánoc jsem na hokej tolik nemyslel. Odpočinul jsem si. Měli jsme čtyři dny volno. Koukal jsem na české filmy. Popelka, S čerty nejsou žerty a Byl jednou jeden král, ty miluju. Mám rád ten vánoční klid, relax. Můžete si přispat, dát si cukrovíčko.
Musel jsem se ale trochu hlídat, protože jsem opravdu jak žíravina. Kapra jsme neměli, dal jsem si ale řízek s bramborovým salátem. Protože jsme ho udělali hodně, ládoval jsem ho i na Boží hod. Na Štěpána jsem si pak musel zajít na zimák zacvičit, abych se mohl hnout. Hryzalo mě svědomí. Mám předpoklady k tomu, že bych rychle nakynul. Jídlo mám ale fakt rád, takže balancuju mezi tím, co chci a co můžu.
Manželka se směje, že sním opravdu úplně všechno. Že i kdyby mi dala na podnos cokoli, já to zblajznu a ještě ji pochválím, jak to bylo dobré. Nejím akorát dvě věci. Brokolici a ananas. Je to zvláštní, ale to jediné mi fakt nejede.
U nás doma jsme pak podruhé po sobě pořádali týmovou akci. Dorazilo k nám čtyřicet lidí, všichni spoluhráči s partnerkami. Každý koupil nějaký dárek. Ty se pak losovaly, kradly. Někdo donesl žrádlo pro psy, další tam dal vysavač, sadu nožů, alkohol nebo třeba strojek na vousy. My jsme si vytáhli právě ty nože, za což jsem byl docela rád, protože se nám domů hodily. Byla to sranda. Jsme jedni z mála, kdo ještě nemá děti, tak jsme se organizace zase ujali.
Jinak se teď ve volném čase snažím sledovat šampionát dvacítek. Protože budeme hrát s Kanadou a Amerikou, se spoluhráči v týmu se hecujeme. Už jsme se vsadili o večeře, takže klukům opravdu fandím. Strašně mě mrzelo zranění Kuby Lauka, se kterým jsem soucítil. S Ruskem to byla paráda, s Německem to nevyšlo. Pořád ale věřím, že máme šanci postoupit.
