BLOG: Recept na Španěly. Unudit k smrti - a udeřit!
EUROBLOG TOMÁŠE RADOTÍNSKÉHO - Diskuse o taktice se před kvalifikačním utkáním se Španělskem v podstatě dají shrnout jako spor dvou filozofií, opatrné a odvážné: hluboký obranný blok versus presink. Každá z těchto variant má jistě svá pro a proti. Já souhlasím s trenérem jednadvacítky Jakubem Dovalilem. Vysunutá obrana je riziko, které si nemůžeme dovolit. I proto, že s aktivním celoplošným napadáním za posledních pět let NIKDO proti Španělům v soutěžním utkání neslavil úspěch.
Na první pohled se zdá, že čeští zástupci na diplomatickém poli selhali a u jednacího stolu domluvili pro český tým supertěžký los. Střetnout se v závěru termínové listiny s nejlepším týmem světa a pak jet bojovat na horkou půdu Litvy, která doma moc neprohrává, to vypadá jako nevýhoda.
Jenže z handicapu se může paradoxně stát plus. Španělé totiž mají zajištěn postup, naopak Litevci už se kvalifikovat nemohou.
A Češi z těchto dvou zápasů zřejmě budou potřebovat jeden bod. Tomu musí být podřízeno vše, především taktika, rozestavení a skladba hráčů.
Bylo by dobré tu kýženou remízu uhrát už v pátek. Předpokládejme totiž, že Skotové zvítězí v sobotu v Lichtenštejnsku. Nastupovat do poslední zápasu v Kaunasu s vědomím, že se nesmí prohrát, to by byla velká psychická zátěž, kterou by čeští hráči nemuseli unést.
Při vytváření taktického plánu na mistry Evropy a světa je zapotřebí znát jejich výsledky v přátelských i mistrovských utkáních. Pro svěřence Vicenteho del Bosqueho to bude spíš prověrka sil, než bitva o body za každou cenu. První místo už totiž ztratit nemohou a soudím, že podle toho k duelu přistoupí.
Tím samozřejmě nechci říci, že Česko podcení, ale uvědomme si jednu věc: za týden je čekají ligové zápasy v týmech, kde bojují o místo v sestavě. Za dveřmi je i další kolo Ligy mistrů a Barcelona, Real Madrid či Manchester City budou usilovat o důležitá vítězství, čili Busquets, Ramos nebo Silva zákonitě musejí mít na paměti, že se nesmějí zranit.
Ať chcete, nebo ne, z podvědomí hráče se tohle prostě vymazat nedá. Nikdy nebude hrát se stejným nasazením v utkání o body a o postup jako v zápase, v němž prostě o nic nejde.
Přesnost švýcarských hodinek
Španělé zkrátka mohou páteční zápas na Letné brát jako o něco lepší přípravu. A jak si vedou v přátelských zápasech? Špatně. Za poslední rok prohráli hned tři. Podlehli Argentině 1:4, Portugalsku 0:4 a Itálii 1:2. Navíc remizovali s Mexikem 1:1.
Jejich přemožitelé tedy sice byli z toho nejvyššího ranku, ale přesto jsou pro první tým světa takové výsledky zahanbující. A svědčí o tom, že pro Španěly platí známé pořekadlo: Když nemusím, tak nechci.
Daleko lépe si vedou v soutěžních vystoupeních. Za posledních pět let ve 38 utkáních v kvalifikacích a na závěrečných turnajích okusili porážku jen jednou: loni na mistrovství světa se Švýcarskem.
A právě z tohoto utkání budu vycházet. V něm lze totiž najít návod pro český tým. Ten je kvalitativně zhruba na úrovni Švýcarů. V žebříčku FIFA sice stojí níž, jenže na druhou stranu má na rozdíl od nich postup na EURO na dosah.
Jak to ti Švýcaři vlastně dokázali? Vždyť se jednalo o vstup do světového šampionátu v Jihoafrické republice. O nízké koncentraci ze strany Španělů tedy nemůže být řeč.
Známému stratégovi Ottmaru Hitzfeldovi se však povedlo to, co dlouho před ním ani po něm nikdo nedokázal.
UNUDIL ŠPANĚLY K SMRTI.
Neutahal je vysokým presinkem. Hrálo se ponejvíce na polovině Švýcarů. Při pohledu na vytíženost hřiště (tzv. heat map) je však vidět, že nejčastěji Španělé drželi balón těsně za půlící čarou a pak zhruba do vzdálenosti 30 metrů od brány.
Tam už na ně soupeř čekal a narušoval jejich akce. Čili favorit si útoky bez problémů zakládal. Dokonce je i dovedl dopředu. Jenže tam narážel na zeď. Do šestnáctky se tolik nedostával.
Dost to připomnělo dvojzápas Interu Milán s FC Barcelona v Lize mistrů na jaře 2010. Mág José Mourinho zvolil velmi podobný způsob obrany. A uspěl.
Ale vraťme se ke střetnutí Španělsko – Švýcarsko. Tým helvétského kříže nastoupil se dvěma útočníky. Vepředu však zůstával jen Blaise Nkufo, zatímco Eren Derdiyok se stahoval mezi záložníky. Stejně si po svém nástupu na trávník počínal Hakan Yakin, jenž jej v 79. minutě vystřídal.
Španělé tedy museli pronikat zhuštěným středem hřiště. Nic jim nebylo platné ani to, že drželi míč. Měli ho celkem v 63 procentech hrací doby. Převedeno na absolutní hodnoty hráli s míčem 42 minut. A jak s nimi naložili? Vyprodukovali 24 střel, jenže jen osm na bránu. Zahrávali 12 rohů, dvakrát trefili břevno.
Často však také jejich akce byly zastavovány a bržděny. Švýcaři celkem 21krát faulovali, v průměru každé čtyři minuty. Vykoledovali si čtyři žluté karty. Jinak to však byly spíš tzv. chytré fauly, žádná přehnaná brutalita.
Rychlým přistupováním se jim dařilo španělskou kombinaci kouskovat natolik, že soupeř hodně kazil. Měl jen 67procentní úspěšnost přihrávek nakrátko. Ve finále proti Nizozemsku se Španělé zlepšili na 81 procent!
Tajemství spočívá v tom, že Švýcaři HODNĚ a RYCHLE BĚHALI. Každý z nich v průměru o kilometr více a o kilometr rychleji než Španělé. Celkově urazili o 15 kilometrů delší vzdálenost než soupeř!
Nejvíce v tomto směru vynikal muž zápasu Gelson Fernandes, autor vítězné branky, který nalítal přes 12 kilometrů. Absolutorium si zasloužila také švýcarská obrana.
A to se v průběhu utkání zranil klíčový stoper Philippe Senderos. Jeho náhradník Steve von Bergen ho však dokonale zastoupil. Vyvinul také nejvyšší rychlost ze všech hráčů na hřišti: 26,39 kilometrů v hodině. O čtyři kilometry tak předčil nejrychlejšího Španěla Davida Silvu.
Švýcaři se ale nenamáhali běhat za Španěly po celé ploše. Spíš se šikovně posouvali do šířky i do hloubky v bloku před svým pokutovým územím. A ještě měli dostatek sil na rychlé protiútoky. Osmkrát zakončili, z toho třikrát trefili bránu. Navíc nastřelili tyč.
Muška jenom zlatá
Pochopitelně že na jejich straně stálo velké štěstí. Měli naprosto výjimečnou mušku (podobně jako ve finále mistrovství Evropy česká devatenáctka, která dala ze tří střel na bránu dva góly). Ale to v takových okamžicích potřebujete.
A teď závěr. Co z toho všeho vyplývá?
Zaprvé: hrát alespoň část zápasu (rozuměj dokud tým nevstřelí gól) na dva útočníky. Nejlépe Pekharta na špici a Baroše pod ním. Jeden sebere dlouhý pas a sklepne ho, druhý si naběhne. Tak padl i jediný švýcarský gól. S jedním hrotem toho moc nepořídíte.
Zatřetí: chodit aktivně do osobních soubojů, kde se Španělé budou bát zbytečného zranění. Otráví je to. A je možné, že z důvodů, které jsem uvedl, se jim nebude chtít vyvinout větší úsilí.
A konečně za čtvrté: nehrát presink. Mužstvo ho nemá vyzkoušený a není zaručené, že zabere.
Jaroslav Hřebík na něm se svými mladými svěřenci z týmu do 19 let pracoval takřka dva roky a vyladil systém k dokonalosti. Klobouk dolů před tím, co dokázal.
Michal Bílek však nic takového nepraktikoval a zjevně bude vycházet z jarního duelu v Granadě, kde náš celek betonoval, a přesto ještě v 67. minutě vedl a 20 minut před koncem držel šanci na bod.
A ten bod by byl zlatý i tentokrát. Recept známe. I to, že nemusí být účinný.
Ale snad tohle bude ten jeden z deseti případů, kdy to vyjde.
