Alois Hadamczik poskytl deníku Sport výživný rozhovor. Opírá se v něm především do Josefa Jandače, jeho realizačního týmu, stylu koučování i úvahám o zúžení hřiště po vzoru zámoří. Čtenářsky velice atraktivní téma, jeho dopad na hokejové prostředí však není nejpřívětivější. Minimálně do jeho horních pater. Jandač i předseda svazu Tomáš Král nad tím mávli rukou, zůstali nad věcí.
Při pohledu do Hadamczikova CV je patrné, že má nesmazatelné úspěchy. Čert vem to, že nikdy nic nevyhrál. Část jeho odpovědí by měla mít váhu, ale nikoli v této podobě.
Co Hadamczik kritizoval…
Václava Prospala a Jaroslava Špačka na střídačce národního týmu bez větších trenérských zkušeností. Jandač si je vzal především pro jejich hráčskou minulost, oba mají na kontě téměř dva tisíce startů v NHL. To je dost velký argument pro to, aby měli hráčům i Jandačovi s Kalousem co předat a jak jim pomoct.
Kdo byl Hadamczikovým asistentem? Například videokouč Jan Procházka. Špička při práci s videem, ovšem bez trenérských zkušeností… Tolik pro to, aby se fakta vyvážila.
Hadamczik se opřel i do důvěry v Kempného , který udělal osudovou chybu při prodloužení tří proti třem v utkání proti evropskému výběru. Do trenérského plánu na duel s Kanadou (0:6). A mnoho dalšího. Část k zamyšlení. A třeba nad úrovní juniorské extraligy by se dokonce shodli.
Řeči o tom, že jen „tupě“ kopírujeme Švédsko či jinou velmoc a nevěnujeme se tomu, co nám je vlastní? Příliš obecné tvrzení. S Jandačovým apelem na zúžení hřiště nemusí souhlasit, ale zapojení se do diskuze je víc než rozhovor o tom, že ten druhý říká jenom samé blbosti.
Jsou lidé, kteří za Hadamczikem stojí ale i ti, kteří jsou proti němu. A tento rozhovor na tom nic nezměnil. Přitom hokej potřebuje víc než jen zhrzelé řeči v médiích, že „se mnou na střídačce bychom s Kanadou prohráli maximálně 1:3“. Ty naopak Hadamczikovy názory shazují.
Budu na chvíli snílkem. Umíte si představit u jednoho kulatého stolu Jandače, Růžičku či Hadamczika? Vzhledem k jejich zkušenostem by to bylo obohacující posezení, ovšem je nerealizovatelné. Přitom jde o tři trenéry, kteří působili nebo působí u reprezentace, jejichž práce by na sebe měla navazovat. Navzájem by si měli předat to, co zažili. Každý by si z toho druhého a třetího měl vzít to nejlepší. Nemusí spolu ve všem souhlasit, ale povyšovat v novinách své ego nad toho druhého českému hokeji, o který by všem mělo jít především, nepomůže. A jedincům uškodí.
