Vysoká hra Zdeňka Haníka: Kdo neskáče, je taky Čech
To jsem vám byl nedávno pozván do diskusního pořadu ČT 24 „O české identitě“. Asi by se našli lepší kandidáti pro takovou relaci než já, ale oslovili mě, tak proč ne. Byli jsme pozváni čtyři diskutující: herec Ondřej Vetchý, polský publicista a spisovatel Mariusz Surosz, oděvní designérka Liběna Rochová a já.
Pořad moderovala paní Drtinová. Já jsem reprezentoval pohled sportovce na českou identitu. Měl jsem uplatnit pohled trenéra národního družstva Česka, ale i Rakouska. Ptali se mě předem, zda by mi vadilo, kdyby mé představování uvedli sloganem „Kdo neskáče, není Čech“, a co já jako na to.
Já na to, že je to výborný nápad, poněvadž, když se dav uchýlí k tomuto skandování, okamžitě (na chvíli) přestávám být Čechem.
Nejsem puritán, a ať si Češi skáčou, ale já mám k masovým radovánkám odpor. Miroslav Horníček kdysi kdesi prohlásil, že je lékařsky osvobozen od zpívání masových písní. Jak dobře mu rozumím…
Tedy k věci. V roce 1998, když naši hokejisté hráli v Naganu, bydlel jsem v Innsbrucku a měl nakročeno usídlit se trvale v Rakousku. Přesto jsem v nočních hodinách sledoval s napětím všechna utkání. A když Dominik Hašek, mimochodem i výborný volejbalista, vyhazoval hokejku nad hlavu na oslavu vítězství, plakal jsem jak želva dojetím a byl na svůj národ hrdý.
Na druhé straně ale přiznávám, že jsem se přistihl, jak na Davis Cupu Česko-Srbsko v Praze, při zápasu Štěpánek vs. Tipsarevič, podvědomě fandím Srbovi. Na paži měl vytetovaný citát Dostojevského „Krása spasí svět“, který mi mluví z duše a který mi ihned naznačil, že spadá do jiné kategorie lidí, kterou rovněž ctím. Imponoval mi hrou i chováním.
Jak je to tedy s mým vlastenectvím? Ano, Štěpánek je Čech jako já a já jsem chtěl aby, Česko vyhrálo. Tipsarevič byl ale taky trochu náš. Myslím tím nás, skupinu lidí, kteří vedle vlastenectví vyznáváme i jiné hodnoty.
Zkusím příklad z jiného nesportovního soudku. Když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, vnímal jsem to tak, že ji dostala celá silná česká básnická generace, která v Evropě skutečně něco znamenala: Nezval, Halas, Holan, Seifert… A tak to v životě funguje, to byla cena za kvalitu, ne za to, že Seifert tiše vzdoroval komunistům. To, že jsme byli pod jhem bolševika a nějak jsme se bránili, nikomu neimponuje tak, jak se básníci, konkrétně Holan a Seifert, bránili kvalitou, ČESKOU KVALITOU.
To jsou pro mě vlastenci. A tak jsem pojal i své vystoupení ve zmíněné televizní diskusi. Jsem hrdý na češství Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka, Karla Čapka, J. A. Komenského, ale i Jana Železného, Ivana Lendla a Věry Čáslavské. Jsem hrdý na sounáležitost ke kvalitě, nikoliv k masovým projevům národního cítění.
Měl jsem letos v květnu možnost moderovat diskusi českých trenérů různých sportovních odvětví s Ivanem Lendlem. Byli tam tehdy přítomni i takoví trenérští pašáci jako Pavel Vrba a Sláva Lener. Ivan Lendl mi imponoval svou skromností, přirozeností a upřímností. Na nic si nehrál, byl pokorně a tiše sebevědomý. To je pro mě velikánský Čech, přestože usiloval o americké občanství.
Jsme malý národ, ale naši mocní, velcí sousedi ucítí a ocení, když projevíme kvalitu. Naopak jim může připadat směšné, když se bijeme v prsa „MY ČEŠI“ a projevujeme se průměrností a jalovým nacionalismem.
Velké národy jako třeba Rusové umí nasazením lidské masy vyhrát válku. Němci svou masovou kázní nahánějí strach. Ale my Češi se musíme historicky spoléhat na úplně jiné zbraně. Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když prohlásím, že těmi zbraněmi nejsou masové oslavy typu „kdo neskáče, není Čech“. A proto, když se začne „počesku“ skákat, já se nepřidám.
Kdo neskáče, je taky Čech, pouze to češství může vnímat trochu jinak. Myslím, že například Bulhaři by se nám vyrovnali, kdyby začali: „Kdo neskáče, není Bulhar“, ale působí mi potěšení, když my Češi trumfujeme Bulhary jinak.
Velký rozhovor se Zdeňkem Haníkem z magazínu deníku Sport:
