Málokdy jsem v tenise nastoupil proti tak rychlému hráči, jakým je oštěpařský velikán Jan Železný. Honzova rychlost herního myšlení v kombinaci s rychlým svalovým vláknem, tomu říkám hřivna. Skoro bych si tipl, že kdyby se Honza nerozhodl pro atletiku, mohl být zrovna tak elitním fotbalistou či hokejistou.
Je to už nějaký čas, kdy jsem, samozřejmě s nadsázkou, doporučoval Janu Železnému, aby se vykašlal na ten „klacek“a věnoval se něčemu pořádnému, třeba volejbalu. Záhy na to, a to už mu bylo kolem čtyřicítky, získal placku na mistrovství Evropy. Od tohoto odlehčeného dialogu už brzy uběhne deset let a Honza se v současnosti věnuje velmi úspěšně trenéřině. Pravidelně se účastní našich míčových sedmibojů osobností, což je soutěž dvojic v sedmi sportech v jednom dni, a já opakovaně žasnu nad jeho míčovým talentem.
V Nymburce jsme kdysi sehráli proti sobě dvě dlouhá tenisová utkání. Chlapům jde vždy především o výsledek, takové zápasy mají velmi silný emocionální podtext. Ovšem já, od přírody chorobný zvědavec, jsem si i podrobně všímal, v čem že to jeho míčové umění spočívá.
Honza Železný, zvaný Plechovka, je věru těžký oříšek pro tenisové utkání. Zdá se, že závodnická či soutěživá schopnost je u sportovců obecná. Od prvního míčku jsem si uvědomoval, že jde o nemilosrdnou konfrontaci, přestože jsme se na sebe usmívali a vedli gentlemanské kecy. Ať už to nazveme hráčskou náruživostí nebo soutěživostí, je tato vlastnost u úspěšných sportovců do očí bijící a skoro bych řekl, že kdo ji postrádá, měl by volit spíš klavír nebo recitační kroužek. Z jednoho z největších sportovců naší historie vyzařuje tato vlastnost každou buňkou.
„Zápasy ´jen tak´ mě nezajímají, musí to být vážně,“ řekl mi po našem duelu, což bych za sebe okamžitě podepsal. Další markantní jev byla jeho hra nad hlavou. Každý můj nepovedený lob na nymburské gumě, což je pořádný fofr, proměnil v neomylný granát zpět na moji stranu. Granát, rozuměj rána, u světového oštěpaře nepřekvapí. Ale „neomylný“, to stojí za povšimnutí. Jeho ideální technika pro volejbalovou i tenisovou smeč je příbuzná pohybovému vzorci hodu oštěpem. Čili házet, nevím, jestli přímo oštěpem, ale určitě krikeťákem (kamenem) v dětském věku, je i pro volejbalistu velmi prospěšné. Po zápase se ptám Honzy, jak je to s tou technikou, a trojnásobný olympijský vítěz si povzdechl: „Kdyby ti mí mladí uměli pořádně hrát tenis, tak by i ten klacek házeli líp. Ale oni ne a ne, aby šli loktem dozadu. Sílu mají jako hrom, ale neletí jim to.“
Ale teď to hlavní, co jsem naznačil už v nadpisu. Od Železného přeskočím k jiné světové megahvězdě. Michael Jordan byl nejlepším basketbalistou všech dob. Vynikající individuální akce, geniální přihrávky, doskoky – všichni to znali, všichni protivníci věděli, odkud hrozí nebezpečí, ale nezabránili tomu. Nejen proto, že akce byla provedena brilantně, ale především v obrovské rychlosti. Téhož jsem si všímal i u Lionela Messiho. Skvostné bratrství s míčem, a opět především rychle. Nejde pouze o rychlost individuální akce, ale i o rychlost kombinací.
A hokej? Jak nestihnete v obrovské, až odlidštěné rychlosti provést zamýšlenou akci, je ohroženo i zdraví a lehce se může stát, že vaše krev ozdobí ochranné plexisklo. Je jedno, zda se jedná víc o rychlost vyhodnocení situace, rychlost myšlenky, rychlost předvídání nebo rychlost provedení celého pohybu. Souboj o čas je nemilosrdným znakem současného špičkového sportu, zejména her.
Když se mě občas zoufalí mladí hráči malých postav na volejbalových kempech ptají, zda se přes své nevhodné somatické parametry mohou stát špičkovými hráči, odpovídám, že za určitých okolností, a dá-li pánbůh, je to i možné. Dokladem je volejbalový osud mého syna. 178 centimetrů, reprezentační nahrávač. Jakmile dvoumetroví hráči v patnácti letech progresivně rostou a v chůzi se sotva klátí kvůli problémům s koordinací pohybu, nelámu hůl, čekám a věřím.
Pokud je někdo lenoch, ale má talent, projevím trpělivost a říkám si: Třeba mu to dojde. V případě, že talent nemá, ale zvířecí vůli a cílevědomost ano, pomáhám mu. Ale je-li někdo pomalý, na to řešení nemám a nevěřím, že takový člověk může hrát jakoukoli hru na vrcholové úrovni.
Většinu věcí dokážeme naučit, vysvětlit a ovlivnit, ale rychlost minimálně. Obejít základní časoprostorové vztahy ve volejbalu i tenisu prostě nelze, to je neúprosná logika, kterou doporučuji respektovat. Honza Železný rychlý byl a je toho přesvědčivým živoucím dokladem.
Související články
