Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trenéři kolektivních sportů to mají těžší
„Trenérským králem“ za rok 2014 se stal biatlonový kouč Ondřej Rybář, druhý skončil Pavel Vrba a třetí David Kotyza. Následující řádky se budou vyrovnávat s otázkou, jak se postavit k hodnocení úspěchu v individuálním a týmovém sportu.
Hlasování naznačilo, jak nahlížejí trenéři (volili pouze členové Unie profesionálních trenérů) na význam úspěchů svých kolegů. Pro volbu nejsou předem stanovena žádná kritéria, rozhodují subjektivní hodnotící měřítka. Volba je ovšem poctivá a autentická.
Trenéři, mě nevyjímaje, zařadili mezi nejlepší trojici Pavla Vrbu, který ve srovnání například s Petrem Novákem dosáhl zdánlivě zanedbatelného úspěchu: vyhrál několik kvalifikačních utkání na EURO, oproti zlaté olympijské medaili Martiny Sáblíkové. Hlasující trenéři asi podvědomě cítili, jak obtížné je dosáhnout úspěchu, byť dílčího, v týmové hře na mezinárodním poli.
Za každým mezinárodním úspěchem v individuálním sportu je velký příběh velkých lidí. Tandem Novák-Sáblíková je nejlepším příkladem. Ovšem fotbal, basketbal, volejbal a házená (hokej je do určité míry výjimkou) jsou dnes v situaci, kdy medaile na ME nebo dokonce MS, natož OH, je téměř vyloučena.
Jak se to stalo? Dílem vinou vlastní, dílem obrovského rozmachu zmíněných sportů jako nemilosrdného obchodního artiklu. Zřejmě jsme zaspali vývoj v oblasti trenérsko-metodické, pravděpodobně máme na sebe nízké nároky a světový vrcholový sport je dnes gladiátorskou arénou, kde se trestá jakákoliv nedbalost či nedůslednost. Rozpadl se systém státem řízeného sportu a nebyl nahrazen jiným systémem podpůrné odborné autority, která má širší záběr než pouze činnost jednotlivých sportovních svazů.
Všechny tyto argumenty ovšem blednou před hlavním, a tím je nedostatek peněz. Možná zní i zbaběle, zpívat tuto ohranou písničku. Ale vezměme si například šance dvou špičkových českých družstev.
Basketbalový Nymburk má jistě pěti až desetinásobek rozpočtu ostatních českých klubů, v základním kádru hrají jasný prim Američané společně se statečným Čechem Jiřím Welschem a nestačí to ani na postup ve druhém evropském poháru. Ženský volejbalový Prostějov má rozpočet jistě 4x až 5x větší než hlavní konkurenti Olymp Praha, Brno či Olomouc. V základní šestce hraje jediná Češka a hlavní boss Mirek Černošek by potřeboval minimálně 10x tolik peněz, aby začal být alespoň trochu konkurenceschopný v Champions League.
V individuálním sportu to jde často po jiné linii a nejsou výjimkou jedinečné individuální příběhy realizované úplně mimo jakýkoliv systém. Ale týmové hry potřebují systém a peníze. Když se individuální příběh zrodí v rámci prostředí kolektivních her, hráč odchází záhy do zahraničí a ocitá se mimo český systém, který se bez nejlepších hráčů rozvíjí jen obtížně, protože nadchnout mladé bez příkladu hvězd je přinejmenším komplikované. V cizině se elitní hráči vyvíjejí, vrací se do nároďáku herně i společensky zkultivovaní a sebevědomí, ovšem to má zase další háčky, což je téma na jiný článek.
Dnes je populárním zaklínadlem „peníze pro kluky v trenýrkách“. Někteří politici použijí toto heslo jako štít, protože je univerzálně účinné. Sport ale potřebuje peníze pro kvalitní trenéry, pro vzdělávání, pro zahraniční styk, pro organizaci mezinárodních akcí na českém území, aby zaplatil televizi, ale především pro kvalitní rozvoj výrazných talentů. Na kluky v trenýrkách se dají sehnat peníze i v regionech, ale na výrazné talenty, na přípravu mládežnických nároďáků v soustavné mezinárodní konfrontaci, musí obrovské finance najít jedině stát, potažmo svaz.
Jenom pro zajímavost: čeští volejbaloví seniorští reprezentanti hrají za nároďák víceméně zadarmo, ze stavovské a národní cti. Peníze potřebuje svaz totiž mj. pro kluky v trenýrkách, aby zastavil úpadek vzniklý malátností minulých let.
Proto podaří-li se takový kousek, jako Pavlu Vrbovi s fotbalovým nároďákem, nedivme se, že to cítí trenéři jako hodné ocenění. Přesto musí poslední slova patřit trenérskému králi Ondřeji Rybářovi. Klobouk dolů před biatlonovým zázrakem, za nímž stojí jak trenér Rybář, tak Jiří Hamza a samozřejmě závodníci samotní. Trenérské žezlo za rok 2014 je ve správných rukou.
