Vysoká hra Zdeňka Haníka: Nevraživost u trenérů je výraz neprojevené úcty
V pondělí bude v divadle Ypsilon korunován „trenérský král“ za rok 2014 při akci Českého olympijského výboru, pod jehož křídly se zrodila v roce 2012 Unie profesionálních trenérů, sdružující trenérskou elitu z 31 sportovních svazů. Volit bude kolem 80 špičkových trenérů.
Zajímavý na této anketě je fakt, že volí skutečně jenom trenéři. Hlasují pouze ti, kteří v drtivé většině na své kůži zažili opojení výšin i polibky temnot, prokletí a zatracení. Proto je anketa svým způsobem autentická, a samozřejmě jako každá aktivita tohoto typu sporná.
Pro přesnost dodávám, že volen může být pouze trenér, který je navržen vlastním sportovním svazem. A 16. února kolem 20. hodiny převezme vítěz z rukou předsedy senátu Milana Štěcha a v doprovodu předsedy ČOV Jiřího Kejvala cenu pro nejlepšího trenéra za rok 2014. Připomeňme, že loňským vítězem byl Petr Novák, trenér Martiny Sáblíkové.
Tato událost je výbornou nahrávkou na choulostivé téma: trenérská nevraživost. Vždycky, když slyším, že je potřeba v rámci svazu vytvořit jednotný tréninkový postup, ježím se. To může prosazovat jen někdo, kdo nechápe podstatu trenérství a lidství vůbec.
Zaprvé: základním zadáním trenérů, resp. koučů je vést družstvo v utkání k vítězství, tedy konfrontovat se a vyhrávat.
Zadruhé: pod pojmem jednotný postup si může každý představit něco jiného. Doslova jako škodlivé vidím pokládat jednotnost za předpis pro trenéry, podle něhož se trénuje. Jako předseda svazu vím, že je potřeba centrálně působit na trenérskou komunitu. Ovšem trenérská unifikace je cesta špatným směrem.
Když už chceme mluvit o nějaké jednotnosti, je třeba vnímat ji jako společný názorový proud. Podstatné přitom není, aby byl jednotný, ale aby měl co největší rozsah všeobecně akceptovaného odborného gruntu, o němž se nepolemizuje a drtivá většina trenérů ho respektuje jako „odbornou pravdu“.
Například, že současné sportovní hry jsou o rychlosti a převládajícím postupem je trénink herních činností i kombinací pod časovým tlakem. Pokud se tento „společný odborný majetek“ zvětšuje a vylepšuje, roste trenérská kultura a při respektování společného základu je naopak žádoucí, aby jednotliví trenéři rozvíjeli vlastní cesty.
Každou hru činí krásnou především to, že je neuchopitelná a nepopsatelná. Její průběh se nedá ani předvídat, ani zkrotit. Hrdostí každého trenéra je lišit se od ostatních tím, že tajům hry porozumí lépe než jeho konkurenti. Tyto řádky chtějí přispět nikoliv k jednotnosti trenérů, ale k podporování růstu odborného základu, který bude většina trenérů ochotna přijmout za svůj, a na tomto fundamentu vystaví svou trenérskou osobitost, jedinečnost a nezaměnitelnost.
Zcela přirozená je tedy trenérská soutěživost. Například v play off nejvyšších domácích soutěží létají třísky a nejednou emoce vybují tak silně, že mezi trenéry může vzniknout i jistá nevraživost. Někdy vzniká záměrně, jindy nekontrolovaným chováním a reakcím na ně.
Prostě trenéři jsou konkurenti, doporučuji tento fakt přijmout bez výhrady. Pokud udrží vzájemnou korektnost ve veřejném vystupování, úctu k protivníkovi, pak je to absolutní maximum, které můžeme žádat. Jinak si principiálně musí jít po krku, bojují totiž o životní prostor – to platí všude v přírodě jako zákon.
Z výše uvedených důvodů je velmi komplikované, aby trenéři vytvářeli unie v rámci jednoho svazu, i když fotbal takovou unii má. Smysluplnější se nám jevilo v rámci ČOV vytvořit Unii profesionálních trenérů. Trenérské špičky z jednotlivých sportů mají k sobě otevřený vztah, poněvadž si jeden druhého váží, a hlavně si nešlapou vzájemně na kuří oka, jelikož jsou každý z jiného sportu. Lubora Blažka (basket) jsme při posledním vyhlášení jen těžko vytrhovali z vášnivého dialogu s Karlem Brücknerem.
Závěrem dávám ve známost, že ve hře jsou letos, v abecedním pořadí: Luboš Bílek (triatlon – Kienley), Milan Doleček (veslování – Synek), Marek Jelínek (lyžování – Samková), David Kotyza (tenis – Kvitová), Jakub Kozelský (jachting – Kozelská), Petr Lacina (judo – Krpálek), Karel Leština (kanoistika – Dostál), Simon Nausch (volejbal – Kolocová, Sluková), Petr Novák (rychlobruslení - Sáblíková), Ondřej Rybář (biatlon – reprezentace), Pavel Vrba (fotbal – reprezentace), Jan Železný (atletika – oštěpaři reprezentace).
Jistě uznáte, že se jedná o úctyhodná jména. Respekt si mezi sebou navzájem určitě zaslouží. A pokud někdy v trenérské práci konkurence přeroste v nevraživost, je na místě pochopení, jelikož je to zpravidla i výraz toho, že jeden bere druhého vážně, takže vlastně skrytá, neprojevená úcta.
