Pokud jste před třemi týdny sledovali jeden z dílů pořadu paní Jílkové „Máte slovo“, v němž se měl řešit sport, asi víte, jak to pro naše prostředí dopadlo. Předseda ČOV, dva politici, dva hokejoví experti a nespokojený rodič, jenž byl osobně účastníkem kauzy kolem trenéra Růžičky, byli účastníky absurdního dramatu.
Co se týče paní Jílkové, ta hraje úspěšně svoji hru. V jejím pořadu nejde o to, aby se diváci něco dozvěděli, případně něco vyřešili, ale o vyvolání názorového „masakru“, jakýsi „volný styl“, v němž záhy berou věcné argumenty za své, a jsou vystřídané emocemi. Tento druh pořadu je zřejmě diváky vnímán jako show, říkám si pro sebe, jinak by neměl diváckou odezvu a na obrazovkách by se neudržel. Inu, proti gustu žádný dišputát.
Leckoho může lákat přijmout pozvání do pořadu v domnění, že něco vysvětlí, neuvědomuje si přitom, že o žádné vysvětlování nejde. A tak jsou často slovutní a vážení lidé zataženi do názorové přestřelky bez pravidel, kde cílem moderátorky není udržet komunikaci u pevně stanoveného tématu, poněvadž by to mohlo skončit výměnou názorů s věcnými argumenty, což tento druh pořadu nepotřebuje. Potřebuje vzruch, emoce a dramatický konflikt, jako na divadle. A ten, kdo je připraven argumentovat věcně, nakonec musí podlehnout.
Proč? Poněvadž odlišný a věcný názor protivníka nepopudí tak, jako když se člověk poctivě snaží hledat vhodnou argumentaci, ale je paralyzován tím, že moderátorka nenápadně připustí změnu tématu, nebo ji dokonce „bez varování“ sama iniciuje. Navíc se diskutující musí prát o to, aby mu bylo uděleno slovo. To vše dohromady je pro chytrého a čestného člověka ďábelská konstelace, v níž musí téměř vždy prohrát.
Naopak tento druh komunikace je živnou půdou pro demagogický přístup a demagogy moderátorka v pořadu zásadně potřebuje. Bylo trochu tristní vidět stát mistra světa v hokeji z roku 1996 proti olympijskému vítězi z Nagana a sledovat, jak moderátorka v průběhu pořadu umným způsobem prohlubovala příkop mezi nimi a nutila je postupně vytahovat stále silnější kalibry zbraní. Až nakonec vyprovokovala dva inteligentní muže, kteří mají oba obrovské zásluhy o český hokej, aby na sebe „cenili zuby“.
Jistě, sportovní prostředí je konkurenční, a proto často nevraživé. Za nekorektní ovšem pokládám, když se na tomto „přirozeném boji o prostor“ někdo vychytrale přiživuje.
Pan Palaščák v této debatě přirozeně projevoval bolest z kauzy svého syna, oba politici proti sobě šli, jak to známe z parlamentu, no a předseda ČOV Jiří Kejval by býval argumentačně obstál, kdyby dostal více času. Ale protože je to člověk, který se o slovo vehementně nedere, tak ho prostě nedostal. A paní Jílková tím měla situaci, o niž jí šlo.
A jak z toho vyšel sport, o nějž původně mělo jít? Dobrý pocit z toho nemám. V první řadě by všichni reprezentanti českého sportu neměli připustit, aby byl představován jako nemilosrdný „Klondike“. Určitě se v něm vyskytují excesy jako v celé společnosti.
Nezastírejme si, že se ve sportu projevuje klientelismus a využívání dobrých kontaktů v boji o státní finance ve všech vyhlášených dotačních programech. A kde ne?
Zásadně odmítám názor, že by státní dotace byly z MŠMT rozdělovány bez pravidel. Co ovšem pokládám za krajně nebezpečné, je rozšiřování fabulací, že finance jsou využívány pro vrcholový sport a „kluci v trenýrkách“ přijdou zkrátka. Tenhle laciný slogan by už měl jednou provždy odeznít.
Například volejbalový svaz posílá do mládežnického sportu 31 % financí svého rozpočtu, a pokud vím, ostatní větší svazy jednají obdobně.
Co jsem chtěl říct: Přestože jsme konkurenti, neměli bychom si nechat beztrestně střílet do vlastního sportovního cechu. Máme jako komunita své problémy, ale kdo je nemá? Tak to v lidském společenství chodí. Ten košatý strom jménem „český sport“ není na skácení, ale na prořezání odumřelých větví. Neboť, jak zpívá jedinečná zpěvačka Radůza: „...jen prořezanej strom může vejš růst...“.
Související články
