Vysoká hra Zdeňka Haníka: Kanadský kult rychlosti a české slzy
Mám velkou úctu k české hokejové tradici a domníval jsem se, že krizový stav českých týmových her se hokeje netýká. Mistrovství světa ukázalo, že ne tak docela. Utkání proti Kanadě ve skupině, které jsem viděl na vlastní oči, mi napovědělo. A další zápasy sledované v televizi můj dojem potvrdily...
Po souboji s Kanadou jsem potkal před halou šéfredaktora deníku Sport, s nímž rád občas rozebírám sportovní témata, vyhrkl na něho lakonickou větu: „Řeknu jediné slovo: RYCHLOST.“
Měl jsem na mysl parametr, který odlišoval naši hru od hry Kanaďanů. Už po tomto zápase ve skupině jsem cítil, že i český hokej může mít stejný problém, s nímž jsem se snažil vyrovnávat jako volejbalový trenér.
Doslova mě „udeřil přes hubu“, když jsem přijel jako kouč nároďáku na mistrovství světa 2006. V zápase proti Brazilcům mi tehdy spadla brada, udiveně jsem zíral a říkal si pro sebe jen „to je strašný fofr“. A to už jsem měl tehdy na mezinárodním poli leccos za sebou.
Čili sdělení panu Lukáši Tomkovi po zápase nebylo výrazem mého překvapení či udivení. Je to horší, tento stav je, bohužel, znatelný již delší dobu.
Kanaďané nám totiž předvedli, co je to kult rychlosti, který se nezrodí ze dne na den. To je víc než bruslařská rychlost, rychlost vyhodnocení situace, rychlost myšlení, resp. předvídání nebo rychlost provedení pohybu. Je to zkrátka rychlejší prožívání času, „nábožná“ víra v rychlost.
Nejde tedy jen o rychlost akcí, ta už se pokládá za samozřejmost, ale především o rychlost změn podmínek herních situací. A kdo se lépe adaptuje na náhlé změny, získává ve hře strašnou výhodu.
Možná existuje i lepší výraz, ale zvolil jsem KULT RYCHLOSTI. Souboj o čas je nemilosrdným znakem současného vývoje sportovních her a již delší dobu si uvědomuji, že nezachycení tohoto trendu je malérem pro české týmové hry, který byl tentokrát stvrzen i v „nedotknutelném“ českém hokeji.
Jistě, generální manažer Jim Nill a trenér Todd McLellan seskládali skvělý kanadský soubor, v němž výborně šlapaly všechny čtyři útoky, obránci podporovali útočníky a v posledních třech zápasech dostali pouze jediný gól, což vypovídá jistě i o kvalitě obranné činnosti a výkonu brankáře.
Ale tohle i další poznatky, které šampionát přinesl, lépe popíšou hokejisté, ne volejbalový trenér.
Jde mi o něco jiného, co je našim hrám společné. Tento „rychlostní deficit“ je výmluvným příkladem toho, jak jsme v uplynulých letech trestuhodně ignorovali vývojové trendy sportu. To už není jen o penězích.
Sice jsme v Čechách „chudí příbuzní“ v rozpočtech seniorských klubů, nároďáků, sportovní infrastruktury, systému trenérského vzdělávání, a koneckonců i plošné péče o malé mládežnické kluby, tudíž potřebujeme od státu větší podporu. Ale to, abychom akceptovali vývojové trendy týmových her, vychovávali mezinárodně kompatibilní hráče, není ve všech týmových sportech otázkou peněz. To chce prostě rychle sejmout klapky z očí.
Možná mi nepřísluší srovnávat hokej s projevovanými problémy ve fotbalu, volejbalu či basketu, ale například i hokejový kouč Luděk Bukač tvrdí, že se v Česku nevychovávají individuálně schopní jedinci, a poukazuje právě na příklad Kanady, kde změna přístupu v posledních letech byla výsledkem dlouhodobého promyšleného procesu, který se projevuje především na mladších hráčích.
I v hokeji nastalo to, co ve volejbalu již před lety, totiž, že mladí hráči se čím dál méně prosazují v prestižních zahraničních ligách. Volejbal měl dříve v Itálii, Polsku, Rusku, Francii desítky hráčů, dnes má ve špičkových klubech do pěti. Počet draftovaných mladých hokejistů do NHL byl v letech 1995 – 2000 mezi dvaceti a třiceti, v současnosti méně než deset oproti trojnásobku Švédů.
Hokejový svaz udělal skvělé mistrovství, ale na jeho konci trenér Růžička musel silou vůle zadržovat slzy. A všechny české týmové hry dostaly další výchovnou lekci, co je to kult rychlosti ve sportu.
