Dostalo se mi té cti, že jsem byl pozván metodickým úsekem FAČR, abych přednášel na školení fotbalových trenérů mládeže, kteří se ucházejí o příslušnou trenérskou licenci, problematiku psychologie sportovní hry. Ježto mám rád formu dialogu, a na zmíněném školení padaly zajímavé otázky, jednu jsem si vybral pro dnešní článek.
Ta otázka zněla, zda trenér má činit trenérské zásahy, když jím koučovaná „mašina jede“. Svůj názor sdělím ve druhé půlce článku a začnu dvěma postřehy, k nimž jsem mezi „kopačkami“ došel.
Zaprvé fotbaloví trenéři mládeže jsou už na první pohled jiní než volejbaloví: nejdou daleko pro slovo, jsou pohotoví, otevření a správně přidrzlí. Kdyby moje přednáška nebyla v podvečer, kdy už se všichni těší, jak si po náročném výukovém dni společně poklábosí u piva, určitě by náš dialog byl intenzivnější.
Druhý postřeh se týká toho, jak hloupě se po léta u nás v Čechách školili trenéři. Ignoroval se fakt, že cílem není rozvíjet jen znalosti, ale především působit na schopnost správně se rozhodovat a ovlivňovat hráče.
Rozhodovat a ovlivňovat je něco jiného než mít znalosti, i když znalosti mohou být pro rozhodování bonusem. A navíc je otázkou, jaké znalosti. Zda akademické, nebo životní?
Za sebe říkám oboje. Dokonce i špičkový český vědec a biolog doc. Anton Markoš prohlásil v jednom rozhovoru: „Zákony fyziky a chemie jsou hezké, ale co si počít s gravitací, když chcete popsat život.“ A pokračoval: „Sama fyzika a chemie nemají klíče k životu. Jenže klíč k životu se těžko hledá.“
Partnerem volejbalového i fotbalového svazu je vlastník Čedoku Michael Saran, který je zároveň absolventem Harvard University. A ten mi vášnivě obhajoval systém výuky této slovutné instituce, kde hlavním obsahem jsou případové studie ve smyslu „jak byste se zachoval, když“, „jak byste reagoval, jestliže“, „jak byste napravil chybu, která způsobila, že“ a podobně.
Omylu našich trenérských vzdělávacích institucí, ať už akademických nebo svazových, jsme si již vědomi a snažíme se své trenéry vést především ke skutečným problémům hřiště a výchovy hráčů, přičemž fotbal je v tomto ohledu nejvíce vpředu.
A nyní k úvodní otázce. Známá manažerská poučka říká „Never touch running systém“, v překladu „Nikdy nesahej do fungujícího systému“. Myslím, že nesděluji nic nového, spíše s fotbalovými trenéry probírám psychologický pohled.
Trenér sice může určit sestavu, připravit družstvo takticky, udělat předzápasovou motivační poradu, střídat v zápasu samém či mluvit k hráčům. Jeho skutečný vliv na vývoj dění je však minimální.
Mnozí z nás občas podlehnou mylnému dojmu, že drží otěže zápasu v rukou, když naše družstvo hraje dobře a vede. Střízlivý pohled, dnes už z druhého břehu, mi ale dlouhodobě našeptává, že se jedná spíše o „řád v chaosu“ nebo „chaos v řádu“.
Co mám na mysli? Dynamika myšlení a cítění hráčů i trenéra není lineární a pohled do nekonečné komplexity všeho psychického je nám téměř zapovězen. Fotbalovým trenérům mládeže jsem tedy řekl:
Svou činností pouze zvyšujete pravděpodobnost dobrých výsledků, tím, že zásadním způsobem rozvíjíte individuální dovednosti, kondici, herní součinnosti i utváření postojů hráčů ke sportu či soudržnost týmu.
Ovšem kolem štěstěny otáčí někdo jiný. V psychologii je znám jeden směr, který se nazývá behaviorismus. Velmi zjednodušeně řečeno, nezabývá se tím, co je uvnitř černé skříňky zvané člověk, ale sleduje pouze vnější projevy chování, které jsou podle tohoto směru jedině měřitelné.
Moderní psychologie již tento směr sice překonala, ale trenéři by měli být tak trochu psychology – behavioristy, jelikož mohou sledovat pouze projevy hráčů zvenčí a s většími či menšími praktickými zkušenostmi a znalostmi předvídat, případně reagovat.
Jenom párkrát v trenérském životě jsem zažil okamžik, že jsem „věděl“, častěji jsem měl pocit, že „tuším“. Mnohokrát jsem něco udělal z pouhé intuice a následně jsem si řekl: Pánbůh mě má rád, že mě v tom nenechal. A nesčíslněkrát jsem „trefil kozla“ a udělal takovou kravinu (odpusťte mi ten výraz), že bych si nejraději nafackoval.
Tak nějak je to s trenérským rozhodováním.
Vážení trenérští kolegové na všech úrovních! Pracujte na sobě ještě intenzivněji, mějte na sebe stále vyšší nároky, a když vám Pánbůh občas tu záclonu, za níž krátce zahlédnete budoucnost a učiníte správná rozhodnutí, odhrne, nezapomeňte (jen tak v tichosti pro sebe) pokorně poděkovat.
A pokud je vašemu družstvu přáno, má svůj den, kdy mu všechno vychází (ostatně nikdy ne zadarmo), respektujte tento „svatý stav“, utichněte, jen pozorujte a nechte ho hrát. Koneckonců je to i vaše dílo.
