Obě matky Veselého a Satoranského, nejvýraznějších osobností českého mužského basketbalového družstva, jsou volejbalistky. Je sice škoda, že nám své potomky nepřivedly k volejbalu, ale vývoj jejich synů je přínosem pro český sport. Dnešním tématem bude generační linka v netypickém hávu.
Znám dobře i otce Tomáše Satoranského, Pavla Satoranského (stejně jako syn nosí přezdívku „Saty“). Byl vynikající volejbalista na úrovni reprezentace a dnes je úspěšným podnikatelem a spoluvlastníkem ligového klubu Aero Odolena Voda.
Příklad rodinné linie mi nahrává na téma, jež jsem v mediálním prostoru už jednou rozebíral. Týkalo se mého syna, nahrávače českého nároďáku. Mám na mysli stav, kdy otec „stíní“ synovi. Na počátku kariéry mu sice známé jméno otce pomůže, aby se dostal takříkajíc do hry, resp. nasedl do vlaku, který veze adepty k metě zvané sportovní úspěch.
Potomek zblízka pozoruje otcův sportovní příběh, a otec synovi v době zrání předává své cenné zkušenosti. Potud to znamená pro syna bonus. Ale později začne následovník slýchat: „Táta, to byl jiný plejer“ nebo „zdědil po tátovi kumšt, ale hlavu ne“ či „táta si to uměl ošéfovat, syn je uťápnutej po mámě“.
Vnímá pochybnosti o tom, zda přeci jenom není pouze jménem bez obsahu. A pak je tu ještě bohužel někdy neblahé působení „velkých otců“ samotných na své pokračovatele i jejich okolí.
Každý otec si přeje, aby syn uspěl. Ale někteří z nás (nevyjímám se z toho) zároveň v dobré víře, že pomáhají, můžou nevědomky škodit. Poněvadž si neuvědomí, že naše otcovská „historická úloha“ končí v momentu, kdy jsme díky své autoritě či kontaktům otevřeli synům dveře. Dál už je to na nich.
Rodící se osobnost se totiž utváří především v tvrdé konfrontaci s nástrahami života a občas se holt prohřeší proti řádu světa, což jí paradoxně může přinést trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed. Z něj se posléze formuje životní zkušenost a vyzrálost, jež mohou mít stejnou cenu jako třeba akademické vzdělání.
Vstupenku do vlaku úspěšných sice obstará talent, rodokmen, vliv otce a jeho prostředí, výchova. Ale v určité chvíli vývoje syn musí tasit kord. Velcí otcové rádi zapomínají na to, že se sami museli utkat s nepřízní osudu, s křivdami, s chybnými odhady svých trenérů nebo učitelů, s problémy ve škole, se situační smůlou a následnou bolestí, s konflikty, které logicky v době dospívání přicházejí.
Zapomínají, že si sami museli vybojovat pozici a autoritu v chlapské partě. Zapomínají, jakým způsobem si vydobyli přízeň nebes, a neumožní synům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a ve svatém přesvědčení, že činí dobře, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější životní bitvy za ně.
Pokud si klubající se osobnost netroufne ochutnat zapovězené ovoce, může zůstat vězet ve stínu, a očekávaný vývoj nebude pokračovat. Můj syn je dobrý nahrávač (řemeslně určitě lepší než já), ale býval svého času podezírán z otcovy „tlačenky“. A všichni synové, kteří se octnou v podobné situaci, mají jedinou volbu: „zabít svého otce“.
Nikoliv doslovně jako v antických dramatech, ale psychologicky. Zní to brutálně, ovšem zda to zabití bude mít polohu mírnou: například ve formě odchodu z rodného města a z rodinného sídla, omezení komunikace - nebo ostřejší scénář: názorové střety, dočasné odloučení od otcova vlivu, ignorace otcových scénářů - to není podstatné.
Důležité je, že pokud má lidská bytost zachovat věrnost rozvoji svého vědomí (budoucího sebevědomí), musí se dopustit troufalého činu vzpoury proti autoritě. Cílem synova vývoje je sebeuskutečnění, nikoli uskutečnění otcových přání. Je to čin odvahy.
Nenabádám k tomu, aby syn ignoroval otcova doporučení, či třeba, aby pošlapal rodinnou tradici. Tvrdím jen, že skutečná osobnost nevyroste ve skleníku. Zrod osobnosti žádá oběti, odvahu, přitom úspěch není zdaleka zaručen. Žádné vítězství nemá takovou hodnotu jako stát se chlapem, vymanit se z otcovského stínu a jít vlastní cestou. Mému synovi se podařilo mě „zabít“, což paradoxně přispělo k našim dobrým vztahům.
Využil jsem na začátku rodinnou stopu vynikajících basketbalistů a vůbec netvrdím, že jejich rodinná zkušenost je stejná jako moje. Mluvím o principu, který podle mého názoru funguje.
A proto, velcí otcové! Váš věhlas, který otevřel vašim potomkům dveře, je může někdy hrozně dusit. Zkuste pochopit jejich složitou pozici. Pakliže nastane situace a vaši dědicové vás vyzvou na souboj, přijměte výzvu a pochopte, že požehnání v cestě za silnou osobností se dočkají pouze, když vás přemohou.
Související články
