Vysoká hra Zdeňka Haníka: Potřebuje Vrba trenérskou licenci?
Po trenérech v českých extraligách se žádá, aby byli majiteli nejvyšší trenérské licence příslušného svazu. V nejprestižnějších soutěžích jako NBA nebo NHL se o trenérské licence nikdo nestará. Znamená to snad, že trenéři NBA nebo NHL jsou méně vzdělaní než trenéři u nás? Myslím, že ne.
Posledně jsem psal o basketbalovém zázraku jménem Stephen Curry, v souvislosti s účastí na odborném summitu „Leaders“. Ovšem důvod naší mise v Los Angeles pod vlajkou ČOV byl jiný. Vyslechnout přednášky nejlepších světových trenérů a generálních manažerů a tlumočit je následně uším v českém prostředí.
Teprve na tomto summitu jsem si uvědomil, co jsem napsal do úvodu tohoto článku. Volal jsem pro jistotu Slávovi Lenerovi, abych se ujistil, že to nevnímám chybně. „Ano,“ vysvětlil mi. „Péče o vzdělání a odbornou osvětu v Kanadě a USA je značná. Existují takzvané Hockey Centre of Excellence, obrovské odborné databáze, množství různých seminářů a hlavně neustálá výměna názorů. Ale žádná povinnost trenérské licence v NHL není.“
Přiznávám na rovinu, že to vidím jako správný postup, a to i přesto, že zatím jako předseda svazu hájím systém tří trenérských licencí, který užívá většina českých sportovních svazů. Jsem dokonce obhájcem vysokých nároků na kandidáty trenérského cechu. Ale úplně čisté svědomí nemám. Proč?
Protože cítím, že i přes veškerou snahu přiblížit obsah trenérského vzdělávání praxi, prověřujeme stále více vědomosti, než skutečné trenérské dovednosti, které jsou v terénu potřebné. Ano, nároky jsou vysoké, uchazeči o licenci musí prakticky předvést, jak řídit družstvo v tréninku. Ale uvědomuji si, že reálný trenérský život vyžaduje ještě něco víc.
Systém NHL a NBA (tedy bez povinnosti trenérské licence) má svoji logiku. V čem? Pakliže vlastník klubu nebo generální manažer shání kouče pro svůj tým, kde hráči vydělávají miliony dolarů, kolem celé soutěže je obrovský byznys a mediální humbuk, tak ve vlastním zájmu hledá takového kandidáta, který toto složité prostředí zvládne.
To vyžaduje od trenéra mnoho kvalit: osobnostní charisma, zkušenosti, komunikační dovednosti, odbornost a samozřejmě vzdělanost. Právě vedení klubu je tím, kdo naprosto pragmaticky hlídá kvalitu lidí, které zaměstnává! V zájmu nezaujatosti je třeba říct, že institucionální zabezpečení třeba v USA je úplně jinde než u nás. Proto přenést jakýkoliv model 1:1 by bylo naivní.
A teď ruku na srdce! Není systém trenérských licencí trochu alibismus? Nebyl nastaven právě proto, že nedokážeme vytvořit zdravé trenérské konkurenční prostředí a dostačující trenérskou databázi, kde je ve vlastním zájmu trenérů rozvinout své dovednosti? Vždyť přeci trenér je v první řadě expertem na jednání s lidmi a na řešení situací, nikoliv na teoretické znalosti. Každý den řeší situace, které mu přináší život. Mají snad politik, nebo podnikatel nějaké povinné licence?
Vezměme si třeba regionálního politika ve městě, které má 10 až 15 tisíc obyvatel. Není sice vybrán shora jako trenér, nýbrž zvolen zezdola, tedy lidem, přesto... Pro voliče je možná jistou zárukou, když je takový politik nositelem akademického titulu (nejlépe právník nebo lékař), ale svůj hlas mu nakonec hodí především podle toho, jak ho poznali v životě města. Co dobrého udělal, čím na sebe upozornil, co dokázal, a ne jestli má „politickou licenci“.
Je jasné, že stejně jako trenér musí mít životní zkušenosti a schopnost jednat s lidmi. Musí umět vysvětlovat, obhajovat, argumentovat, polemizovat, prosazovat střednědobé záměry, jejichž efekt není patrný na první pohled. Musí vědět, kdy má protlačovat svou vůli a kdy naslouchat hlasu lidu.
Pro srovnání trenér Vrba například říká, že v přípravě na zápas nebo po něm při rozboru vítá, jestliže se hráči zapojí a diskutují, i pokud přijdou s náměty, jestli se něco nedá udělat jinak nebo jestli se společně nenajde lepší řešení. Ale při utkání nemůže být demokratem. Je dokonce nerad, když na něho někdo mluví, jelikož ho to vyvádí z koncentrace.
Která cesta je tedy správná? Přirozený zákon trenérského trhu, nebo systém kontrolovaný shora?
Úplně jednoznačně si netroufám říct. Líbí se mi spíše cesta NHL a NBA, ale žijeme ve střední Evropě, která má své tradice. A tradice se mají ctít. Přesto si troufám vyslovit, co je nutné činit pro kultivaci odborného prostředí.
Zaprvé dialog. Trenéři napříč odvětvími musí mít možnost vyměňovat si názory a vzájemně se obohacovat. Z vlastní zkušenosti vím, že je to nesmírně výživné.
Zadruhé učit se cizí jazyky a vyvíjet se z domácí půdy do mezinárodního dialogu.
Zatřetí zaměřit se ve vzdělávání na reálné trenérské dovednosti, nejen na vědomosti. Dovednosti jsou: rétorika, trenérské vyjadřování, komunikační dovednosti, schopnost konstruktivní polemiky, schopnost pracovat s hráči jako s jedinečnými bytostmi či schopnost přesvědčit hráče o vlastní vizi.
A začtvrté uvědomit si, že víc než vzdělávání trenérů potřebujeme vzdělané trenéry.
Doufám, že cítíte ten rozdíl.
