Fotbalová Sparta prohrála na domácím hřišti v předem nadějně vyhlížející odvetě čtvrtfinále Evropské ligy s Villarrealem 2:4 a byla vyřazena. V průběhu zápasu prohrávala již 0:4, což by jako konečný stav znamenalo v podstatě debakl. Přesto jsem nezaznamenal po zápase ani tlak médií, ani hněv fanoušků. Jak to?
Existuje totiž pádný důvod k tomu, že po tomto zápase nezůstalo hořko v ústech. Člověk mívá obvykle tendenci přirozeně podléhat emoci a nepříjemný pocit z prohry mu nedovolí objektivně posuzovat výkon na hřišti. Naopak po vítězství rychle zapomíná na chyby a nedostatky. K tomu masáž médií v duchu „pravdu mají vítězové“ nebo „historie se neptá“, což je samozřejmě trochu pravda.
Nicméně to vše způsobuje, že o našem úsudku příliš rozhoduje emoce z výsledku, a ne realita z utkání. Jindy se zase po zápasech, jako byl ten Sparta–Villarreal, píše ve smyslu „dělali, co mohli“, „souboj Davida s Goliášem“ či „ostudu rozhodně neudělali“.
Ale tohle byla jiná pohádka. Sparta hrála opravdu dobře. Bohužel (a snad i bohudík) hra není na klíček a Sparta prostě dostávala góly. Ani stesk, že v sestavě chybělo několik obránců, není na místě. Protože to cenné, co by si měl fanoušek i expert ze zápasu odnést, je obsaženo ve výroku, který již léta používám: Prohrát s vyceněnými zuby.
Český občan má principiálně v kritických situacích radši kalkulaci výhod a rizik, než vrhnout se po hlavě do boje. Ve druhé světové válce se zřekl mobilizace, v šedesátém osmém roce nechal vejít Rusa víceméně bez odporu, v roce 1989 sametově převzal moc od komunistů a se svým slovenským bratrem se rozešel rovněž bezbolestně. Češi prostě nechtějí přinášet oběti bez záruky.
Jenomže i marně bojované bitvy mají svůj význam pro sebevědomí národa i jedince. Všechno se nedá spočítat a někdy si holt nabijeme hubu. Ale v prohře s vyceněnými zuby je zárodek nového vítězství, naproti tomu v kalkulu je pouze zárodek nového kalkulu. A Sparta hrála s otevřeným hledím a dobře. Ano, kdyby hrála brutálního zanďoura a uklohnila by výsledek třeba 1:1, nebo dokonce 0:0, opticky by to vypadalo lépe. Ale pro mě je sympatičtější cesta, kterou Sparta zvolila.
Zaslechl jsem i názor, že vytáhla luky a šípy proti tankům. Možná... Dostala na hubu, ale ten zápas hráčům i trenérovi mohl prozradit mnohé v dobrém i zlém. Arséne Wenger, trenér Arsenalu, říká: „Pro sport je cílení jenom na šampiony nebezpečné.“
Souhlasím s tímto výrokem, trenér se totiž musí soustředit pouze na výkon svého družstva, protože na něj vliv má, na výsledek nikoliv. A jestliže bychom tvrdošíjně trvali na výroku „pravdu mají jenom vítězové“, mohli bychom trenérům, kteří se svými týmy odvedli výbornou práci a nevystoupili až na vrchol, ošklivě ukřivdit.
V tomto směru má Wenger svatou pravdu. A pro jistotu připomínám, že nejde jen o Spartu, aby hned někdo nekontroval následujícím zápasem s Bohemians, jde o styl boje.
Ten problém je i psychologicky širší. Češi nejen neradi riskují, ale principiálně neradi prohrávají s vyceněnými zuby, protože nechtějí vypadat jako blbci. Češi totiž mívají problém být otevření a radši si alespoň vytvářejí pojistky. Čechům je někdy zatěžko jednoznačně přiznat barvu dresu a tím i projevit svůj názor, který není v souladu s většinovým. Prohrát s vyceněnými zuby znamená dát se všanc, čili do určité míry se obnažit. To vyžaduje vnitřní sílu. A otevřenost u člověka tu sílu i vytváří.
V takových situacích se na sebe hodně dozví a paradoxně ho to zpravidla posílí, ne oslabí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Být opatrný, aby nebyla odhalena nějaká skrytá slabost, to není pro vrcholový sport správná cesta.
V roce 2007 jsme hráli s nároďákem volejbalovou kvalifikaci OH v Pekingu. Prohráli jsme v úvodním duelu s domácími Portugalci 2:3 a dopoledne před následujícím zápasem proti favorizovaným Němcům jsem se hráčů zeptal: „Kolik jste ve vaší reprezentační kariéře zažili zápasů, v nichž jste prohrávali 0:2 na sety a nakonec jste vyhráli 3:2?“ Nevzpomněli si ani na jeden. Řekl jsem tehdy: „A taková je pravda o nás. Hrajeme dobře, porazíme někdy i silného soupeře, ale neumíme porazit svou zbabělost.“
Večer jsme porazili Němce 3:2, když jsme prohrávali 0:2. A den nato Francouze 3:0. Nakonec jsme nepostoupili, ve finále jsme prohráli 2:3 s vyceněnými zuby a já jsem cítil, že družstvo jede absolutně nadoraz. A o to ve sportu přece jde.
Ono to celé začíná u dětí a rodičů. V současnosti dochází ve sportu k negativnímu vlivu rodičů, kteří kvůli vlastním nenaplněným sportovním snům tlačí na dítě a jeho okolí ve smyslu raných úspěchů. A jelikož to často přesahuje únosnou míru, reaguje se tím, že se razí opačný nesmysl, aby se u mládeže nepreferoval výsledek. Ovšem my musíme děti učit vyhrávat, ale musíme je i učit prohrávat. Prohrávat s vyceněnými zuby. Nechme je prohru klidně i oplakat, ale nedělejme z toho žádné dlouhodobé drama. Prohra je negativní dobro, to už jsem zde kdysi psal. Musí zabolet, jinak by to nebyla prohra.
Prozíravé dávkování proher a výher od dětství je tou nejlepší cestou nejen pro sportovní růst, ale i pro život. V tomto směru jsou sportovci lépe připraveni na životní realitu. Sparta prohrála s vyceněnými zuby. Prohru nelze nikdy omlouvat, ale nějak nám ten její výkon chutnal víc než obvykle.
Související články
