Jarda Hřebík se na mě obořil, že jsem svým článkem „Vítězné typy hledá každý“ ve 12. čísle Sport Magazínu ze dne 24. března zcela negoval obsah, který byl zaměřen na využití nových technologií ve sportu. Celý magazín měl podtitul „Sport je věda“ a i když podle mého názoru sport vědou být nikdy nemůže, pochopil jsem, že musím svůj postoj povysvětlit.
Než začnu, rád bych předznamenal, že ve chvíli, kdy píšu text, neznám obsah ostatních článků. Někdy mi Petr Schimon, vedoucí Sport Magazínu, sdělí zaměření a já buď mám k dispozici něco v duchu čísla, nebo prostě tvořím na základě vlastního plánu. V tomto případě se mi dostalo sdělení, že magazín bude zaměřen na monitorování a vybírání hráčů do týmu na základě nového pohledu na statistiku.
To byla pravda, a já přitom využití „kvalitativní statistiky“ ctím, dokonce chystám v tomto duchu vědecký článek do odborného časopisu v zahraničí.
Vychází z tzv. kvalitativní analýzy, ale pro tento magazín jsem cítil jako smysluplnější psát o vítězných typech hráčů. Pak jsem si celé číslo pročetl a mrzelo mě, že jsem mohl v tomto případě použít jiný text, který mám z doby, kdy jsem na olomoucké fakultě obhajoval disertační práci.
Profesor Hendl mě tehdy třikrát vyhodil s projektem a u obhajoby disertace mé práce hlasoval proti kladnému verdiktu poroty. Přesto jsem mu vděčný, že mě naučil něco z metodologie, i když s odbornou statistikou to měl se mnou těžké, protože moje numerická představivost je chabá. Takže zpětně hodnotím magazín č. 12 ze strany deníku Sport jako velmi dobrý a přínosný.
Jenomže s hrou je to jako s ženskou, je nevyzpytatelná a proto nás baví. Myslím jedno i druhé. Nad ženskou i hrou můžete mít částečnou kontrolu. Žena vás spolehlivě následuje, když má důvod nebo když z vás cítí sílu a hře můžete porozumět jedině, když jí hodně dáte a máte k ní pokoru. To znamená, že si ani na okamžik nesmíte myslet, že jste pánem situace. Můžete mít chvilky, že jste si jisti a neomylně rozhodnete, ale ty momenty mají jepičí život. Takže shrnu-li to, ani ženskou ani hru nesmíte chtít spoutat či je dokonce ochočit. ¨
Přesto se snažíme hře přijít na kloub a statistická data mají ve sportu daleko větší význam než dříve. Například v mém sportu, volejbalu, užívá 90 % národních družstev sofistikovaný systém Data Volley. A jestliže si například usmyslím, že chci vědět, jak útočí brazilský útočník zprava po špatném přijmu podání, naši statistici dokážou zadáním několika kódů buď z vlastní databáze, nebo bleskovou komunikací s kolegy ze zahraničí dodat data, včetně sestříhaného videozáznamu.
Musím však na druhé straně říct, že jsme zahlceni daty, a často ani nevíme, jak z nich máme vydolovat pro hru důležité informace.
Hra nemůže být vědou, protože věda chce důkazy. A ty sport nemá. Má pravděpodobnosti, a z těch se již těžit dá. Záleží kdo a jak? V tom musím dát konkrétně článku „Čísla nelžou“ za pravdu. „Data potřebují někoho, kdo jim rozumí. V opačném případě odpovídají na otázky, na které se nikdo neptal“, cituje autor Matthewa Benhama, matematicko-fotbalového šílence a vlastníka dvou fotbalových klubů. Ano, trenér musí jasně vědět, co od čísel chce.
Já jsem v závěru své trenérské kariéry využíval tzv. statistiku herních dějů. Herní děj byl pro mě sled událostí od podání a až po ukončení rozehry. Fígl spočíval v tom, že mě nezajímaly ani koncová čísla, ani individuální statistiky hráčů. Tam jsem věřil svému citu i empatii.
Zajímalo mě, ve kterých herních dějích soupeře přehráváme a ve kterých on nás. Moje úvaha vycházela z toho, že koncové činnosti, či chování jednotlivých hráčů v hlavě při koučování nějak udržím, ale týmové souvislosti nikoliv. Tam člověk rád podléhá bludům. Svého statistika jsem naučil, aby mi jednotlivé typy herních dějů barevně označoval, a když mi ukázal tabulku, podle převahy barev jsem rychle poznal, která bije.
Teprve, když jsem věděl, proč vedeme či prohráváme, mohl jsem se zaměřit na detaily hry a na jednotlivce. Navíc je samozřejmě rozdíl mezi statistikou běžného ligového zápasu a klíčových zápasů play-off. To jsou data, která se nedají párovat. Z toho důvodu se mi líbí přístup Matthewa Benhama, popisovaný v článku Pavla Hartmana. Nazývá to klíčové ukazatele výkonnosti neboli pilíře úspěchu či chcete-li pilíře výher.
Fotbal, hokej a házená se hrají na góly, basket na koše a volejbal na body, což znamená „dostat míč na zem“, anebo přinutit soupeře k chybě. Oči diváků přitahují tyto koncové činnosti. Koncoví hráči jsou obdařeni výjimečným darem a náležitě ceněni. Ale my, pokud si říkáme odborníci, musíme vidět v herním příběhu víc. Nejenom na základě zkušeností, trenérského citu a vhledu, ale i v tom, co chtěly říct všechny cenné články ze Sport Magazínu číslo 12. Například, že nás nezmatou mediálně preferované statistiky, které velebí hvězdy, ale že se pídíme po informacích, jak se ty koncové situace zrodily.
Existuje pravda na způsob schémat, algoritmů a důkazů, ale je také pravda na způsob doteku nebo pocitu či tušení. To je věta zesnulého profesora matematiky Stanislava Komendy, kterou jsem začínal před rokem a půl seriál těchto článků. Tuto větu použiju i teď, protože krásně vystihuje, že hra se dá i nedá spočítat. Kdo ignoruje čísla je vedle, kdo je přeceňuje rovněž. Jak banální. Jde o míru, jako pokaždé v životě! A Jardo, ty už se na mě nezlob...
Související články
