Nacházíme se čtvrtstoletí po zásadní změně společenských poměrů, principů i hodnot v Česku. I světový sport se za tu dobu závratně vyvinul, a abychom tempu vývoje stačili, musíme se stát profesionály, k čemuž nám evidentně něco chybí. Zdá se, jako kdyby zbytky amatérismu zůstaly v buňkách nás všech. Bude krok, který udělalo vedení fotbalové Sparty, jedním z odrazových můstků do světa skutečného profesionalismu?
V červenci roku 2015 jsem v této rubrice napsal: „Trenérem fotbalové Sparty zůstává pro příští sezonu Zdeněk Ščasný. Je veřejným tajemstvím, že při rozhodování vedení klubu byl ve hře i trenér ze zahraničí. Jelikož mám několikanásobné zkušenosti s angažováním zahraničního trenéra, rád bych přispěl k tomuto tématu.“ A vznikl článek „Žoldáci, táhněte domů“.
Jsme o dva roky starší a Sparta svůj letitý problém personální bezradnosti doposud nevyřešila, ale zdá se, že angažováním zahraničního trenéra s vlastním realizačním týmem se začínají psát nové dějiny nejen Sparty. Po volejbalu, basketbalu a florbalu i fotbal učinil sice nejistý, ale důležitý krok.
Začíná, doufám, nová éra, která nemusí okamžitě přinést zlepšení kvality, ale skoro bych si vsadil, že přinese změnu odborné kultury. Proto je zcela logické, že trenér Andrea Stramaccioni si s sebou bere celý realizační tým.
Zopakuji pár zkušeností z volejbalu, kde bylo za posledních patnáct let angažováno 7 zahraničních trenérů. Začalo to u Argentince Velaska, který přišel k nároďáku na přelomu let 2001-02. V té době měl za sebou dva tituly mistra světa s družstvem Itálie. Za rok odcházel z Česka jako zpráskaný pes. Francouzský trenér Tillie vyletěl v roce 2005 rovněž za necelý rok po ne zcela vydařeném ME, načež se stal v roce 2015 mistrem Evropy s družstvem Francie.
V roce 2012 jsme přivedli k mužské reprezentaci Holanďana Bernarda. Měl jsem a mám za to, že odborně byl velmi fundovaný. A výsledek? Hráči se za něj nepostavili a po neúspěšném ME 2013 jsem ho musel (jako předseda svazu) vysloveně proti své vůli odvolat.
Pokud družstvo trenéra nebere, těžko může dosáhnout požadovaného výsledku a šéf klubu nebo předseda svazu se mohou postavit na hlavu, ale nic s tím neudělají.
Rána mezi oči pro domácí komunitu
Trochu odlišná situace byla v ženském nároďáku, kde byl trenér Ital Parisi hráčkami ctěn a akceptován, i když ani v tomto případě nebylo dosaženo výsledku, který bychom si přáli. Naopak jeho nástupce Němec Weibl utekl z Česka po neúspěšné první části kvalifikace ME v roce 2016. Za ním hráčky nestály, i když i zde se mi zdálo, že je to člověk na pravém místě. V současnosti je trenérem mužské reprezentace Španěl Falasca a zdá se, že z družstva dostává maximum možného.
Celá věc má další háčky, které se podle mého projeví i ve fotbalovém prostředí. Domácí trenérská komunita totiž vnímá angažování zahraničního kouče jako ránu mezi oči. Přeci jenom naše české e povědomí v duchu „nechte si své rozumy, však my si poradíme sami bez cizí pomoci“ je stále ještě dost silné. Jenomže pouze o trenéry nejde. Jde o nové impulzy do stojatých vod domácího odborného myšlení.
Prostředí týmových her v Čechách si v minulosti na sebe, bohužel, vytvořilo systém tak nízkých nároků, že se najednou ocitlo v mezinárodní konfrontaci na vedlejší koleji. Tzv. systémové kroky, které byly nastoleny, ke kýženému cíli zatím nevedly. Zvyklosti v domácím prostředí jsou totiž tak silné, že je zevnitř ani dobrý český trenér či nějaká idea neprolomí. Navíc české prostředí už ani neprodukuje tolik kvalitních hráčů jako dříve.
Netvrdím, že zahraniční trenér dokáže okamžitě zajistit úspěch, ale průběžně zažívám, že ovlivňuje celé prostředí, ne pouze svěřené družstvo. Od dob zmíněného trenéra Bernarda, který odešel trochu nezaslouženě s kabátem z ostudy, se v českém národním týmu trénuje jinak. Lépe. Dva až tři střílecí trenažery neustále na tréninku, pistole, která měří rychlost podání nejen v zápase, ale stále i při tréninku s okamžitým tlakem na hráče atd., to vše zde zavedl Bernard.
Trenér Parisi na mě jako na předsedu svazu neustále tlačil v tom směru, co vedení svazu dělá neprofesionálně či špatně, nebo má dělat jinak, než doposud dělalo. To mě i celý svaz posouvalo směrem dopředu. Prostředí týmových her v Česku prostě už dlouho stoná a k vlastní škodě se dlouhodobě zamlžovala pravá podstata profesionalismu. Totiž sebeobětování se ve prospěch týmového úspěchu, orientaci na hraniční výkon, nepřetržité vyhrávání a s tím související sportovní byznys.
Vůbec netvrdím, že život profesionála je ideální životní model. Ale profesionalismus určuje jasná a nemilosrdná pravidla chování ve vrcholovém sportu a tato pravidla se týkají všech aktérů: hráčů, trenérů i funkcionářů klubů. Profesionální sport je v dnešní době ovlivněn obchodem, vědou, penězi i slávou. Při nedosažení sportovního úspěchu není možné se omluvit. Přicházejí výměny trenéra, hráčů, mediální přestřelky. Nic příjemného: je to pragmatická chirurgie s cílem vyoperovat vše nemocné! PROFESIONALISMUS ZNAMENÁ DOBROVOLNOU PODŘÍZENOST CÍLI.
Zakončím znovu u Sparty. Ve zmíněném článku z roku 2015 jsem dále psal: „Angažování zahraničního trenéra by bylo bývalo obrovským rizikem, které by nemuselo mít šťastný konec, a zřejmě z tohoto důvodu vedení Sparty k tomuto kroku nakonec nesáhlo.“
Tentokrát k němu sáhlo, good luck. Bude to bolet, přijdou šrámy a jizvy, přičemž úspěch není zaručen. Přesto já osobně odvážným krokům vždycky fandím.
Související články
