Vysoká hra Zdeňka Haníka: Nejen brazilská míčová gramotnost
Víte, že se míčová gramotnost na základních a středních školách v Brazílii hodnotí jako jedna z hlavních kompetencí brazilských dětí? Usuzuji, že se nenecháte zmást, ale snad ad pochopíte i moji nadsázku, protože symbolizuje brazilskou u národní vlastnost. K dobrému tónu každého Brazilce totiž patří ž ovládání jakéhokoliv míče, ale také něco navíc…
Dnes se vrátím o rok nazpět, kdy jsem se účastnil OH v Riu. Nechte se mnou vést do pocitu, který jsem prožíval tehdy, kdy jsem začal psát tento článek, ale nedokončil, poněvadž přednost dostala naléhavější témata. Tak tedy, vybíhám v 8.30 ráno z hotelu Transamerica v Riu de Janeiro směrem k pláži.
Předseda ČOV Jiří Kejval už se vrací, má v nohách svých každodenních 10 brzkých ranních kilometrů, stejně jako Jiří Ponikelský, ředitel sportovního vysílání ČT4 Sport. Prostě i bafíci musí být ve formě.
Nejsem běžec z radosti, je to pro mě strašná nuda (schází mi tam míč) a deset kilometrů bych nedal, především mentálně. Ovšem tělo žádá svou porci endorfinů vyplavených po fyzické zátěži, a hlavně běžím k moři, abych nasál brazilskou atmosféru.
Hlavně tu míčovou, protože na brazilských plážích Copacabana se hraje na stovkách hřišť. Válí se zde především beachvolejbal a zvláštní druh nohejbalu bez dopadu. Pak jakýsi líný tenis také bez dopadu míče na zem. V té změti hrajících by mě ani nepřekvapilo, kdyby hráli nějakou odrážecí hru třeba s kamenem.
Začínám sledovat volejbalisty, nohejbalisty či různé pálkaře. Staří, mladí, velcí, malí, chlapi nebo ženské, všichni tam jsou. Náruživost, zanícení a míčová gramotnost. V průběhu dne zjišťuji, že se hraje od vidím do nevidím.
To je symfonie pro mou hráčskou duši. Sakra, hned bych se přidal. Podobný pocit jsem zažil naposledy v Bělehradu, když jsem viděl mladé kluky vařit před půlnocí basket na venkovních hřištích za umělého osvětlení. Tedy v čase, kdy dospělý chlap už má v sobě minimálně jednoho panáka po setmění. A že to tak bylo i u nás? Ano, vím. Vyrůstali jsme v podobném životním režimu.
Připouštím, že je to takový trapný povzdech. Je to pryč. Jsme už vyspělou západní společností. Stonáme na „dobré bydlo“. I chudí v Česku mají mobily i čerstvý maturant si snadno pořídí auto. Ani příslušník středního stavu nemá problém jet na dovolenou do Karibiku. Jsme ekonomicky bohatší, ale obávám se, že životně chudší. Vzdálili jsme se kořenům, protože hra, čili tolik důležitý a ryzí způsob života nanečisto opouští naše životy s tím, jak se vyvíjí naše společnost.
Náruživost i nezávaznost
Je to vývoj, nebo plíživý začátek cesty do pekel? Většina společností v historii přeci dojela na blahobyt. Avšak nechci naříkat, v centru pozornosti dnešního článku nejsme my, ale brazilská hravost.
Brazilce je těžké porážet v čemkoliv s míčem. Ve skutečnosti totiž ta hravost nespočívá jenom v míčové gramotnosti, ale i v životní náruživosti. Oni prostě mají průběžně dobrou náladu a v tom to je. Mám dojem, že je zřejmě netrápí tolik negativní emoce, jako nás Evropany. Negativní emoce ve skutečnosti negativní není odrazem nějaké negativní reality, ale odrazem našeho vnitřního zpravidla prožívání. Je pro ni zpravidla z objektivního hlediska pramalý důvod.
Někoho vytočí, že o něm někdo něco nepěkného prohlásil, jiného, že v trafice v 10 hodin dopoledne už nemají deník Sport, dalšího, že naši hokejisté nepostoupili na MS ze čtvrtfinále. Na všech třech událostech není nic tragického, pouze se nás to dotklo nebo nás to zklamalo. A pokud si tím necháme zkazit náladu, pak jsme si negativní emoci vyrobili my sami, nikoliv okolní události. Přitom si to jsme někdy schopni uvědomit, že negativní emoce nemá žádnou cenu, neobsahuje nic noblesního.
Já vím, že se jí lze těžko zbavit, jelikož je to věc životních postojů. A Brazilci, zdá se, jsou v tomto směru jiní. Možná je pro ně život jedna velká samba. A troufám si říct, že si tento životní styl nenechají vzít. Doufám v to. Ano, jejich nedisciplinovanost a chudoba vede i ke zvýšené zločinnosti a Marcello Gerevini, můj brazilský spoluhráč v týmu Donaukraft Vídeň, mi před lety vyprávěl, že jako malému klukovi mu maminka dávala do kapsy 20 dolarů, s tím, že kdyby byl přepaden, aby útočníkům okamžitě odevzdal tento obnos. Prý to tak v Brazílii funguje. Nevím.
Mně se v Brazílii před rokem líbilo. Respektive, líbili se mi lidé. Prostě nejsou nasraní (pardon), protože si hrají. Nezdá se vám, že jsme si trochu přestali hrát? Nemyslím jen sport. Účelovost tak trochu vítězí nad prožitkem, všechno jsme zvyklí propočítat. Každá akce se musí vyplatit a přinést užitek, vše musí být racionální. Naopak ve hře není předem jasné skoro nic. A Brazilci toto pravidlo ctí a baví je to. Ba co víc, dokážou vyrobit z nepředvídatelnosti účel, čili nemají problém zakomponovat do svého života i iracionalitu. Hrají a milují. To jim stačí. Brazilští hráči se před zápasem vzájemně políbí - chlapsky.
Ptám se, kdo má víc? Zajištěný a stále se strachující Evropan, nebo nezajištěný, nezávazný a hravý Brazilec? Věnoval jsem kravatu v brazilských národních, žluto-zelených barvách brazilskému trenéru Rezendemu, když jsme se s jeho týmem střetli na MS 2006. Byl to výraz úcty k velkému trenérovi i ke kultuře životního stylu jeho krajanů.
Nevím, zda to ocenil, ale o to nejde. Můj úmysl byl upřímný. Na zmíněném šampionátu se stali Brazilci mistry světa, stejně jako loni se stali olympijskými vítězi a u obou úspěchů byl mimochodem trenér Rezende a s ním brazilská míčová gramotnost, život ve stylu samby. A láska, ta vždycky, vždyť víte: žádný silnější cit v životě neexistuje. A Brazilci ji mají prostě pod kůží.
