Trápí nás to všechny ve všech kolektivních hrách, nejsme světoví. Nerado se to přiznává, ale vývoj posledních týdnů a měsíců tento nemilosrdný trend potvrdil. Jsem přesvědčen, že český tenis, přestože minulý víkend utrpěl nečekanou ránu, světový rozhodně je. Především o něm to dnes bude.
Využívám zaměření posledního čísla Sport Magazínu na tenis a pokusím se o malé srovnání. Jeho vyústěním budou dnes spíše naděje a výzvy, nikoliv vyjádření jasného postoje. Miluji tenis „páchaný na vlastním těle“ a téměř nehraju volejbal, protože dobrý volejbal už hrát nemohu a špatný hrát nechci. Věnuji se tedy sportu, v němž se stále mohu zlepšovat.
Chodím hrát mimo jiné ve čtvrtek po ránu na Spartu do Stromovky a po očku sleduji, jak se to dělá v jedné z velkých fabrik na výrobu světových tenisových talentů. Nechci mluvit za jiné sporty, ale ač nerad, musím přiznat, že takto se ve volejbalu zatím netrénuje. Tenis je vlastně jediná sportovní hra, která si v Česku udržela světovost. Proč?
Často zaznělo v mých příspěvcích téma kompatibility českého prostředí sportovních her se zahraničím. Ujel nám mezinárodní expres, ztratili jsme živý kontakt se světovým špičkovým sportem a řešíme, co s tím.
V tenise je tomu jinak. Když se podíváme do historie, tak čeští (českoslovenští) hráči hráli již před revolucí pravidelně mezinárodní turnaje, naučili se jazyky, chovali se v mezinárodním prostředí sebevědomě, komunikovali a nasáli do sebe světoobčanství.
Toto prolínání domácího se světovým probíhalo i na trenérské úrovni: už před revolucí trénoval Pavel Korda v Lucembursku, František Pála byl šéftrenérem svazu v Belgii, Jan Kukal působil v Rakousku, Pavel Složil vedl S. Graffovou, J. Capriatiovou, po revoluci Marian Vajda pracoval s N. Djokovičem , v zahraničí působili další, třeba Jiří Medonos, Martin Fassati, s mládeží Stanislav Pařízek a desítky, možná stovky dalších trenérů na všech výkonnostních úrovních. Pak se vraceli domů a česká tenisová společnost bohatla mezinárodními zkušenostmi, tenis neztrácel mezinárodní sebevědomí a podařilo se udržet kontinuitu české tenisové školy.
Steffi Grafová říká: „Kdybych já měla psát knížku, Pavlu Složilovi by v ní patřilo významné místo. Měla jsem velké štěstí, že mě provázel počátkem mé kariéry, když jsem byla velmi mladá. Byl pro mě strašně důležitou osobou na kurtu i mimo něj.“
Její manžel Andre Agassi zase vyzdvihuje přínos Romana Prokeše, který mu vyplétal rakety: „Byl skvělý profík, jeho dovednosti byly úžasné. V kariéře mi strašně pomohl, je to takový neznámý hrdina tenisu.“
Ivan Lendl dovedl Andyho Murrayho až k tenisovému trůnu atd.
Ztracené světoobčanství
Tento světový cejch a prestiž bohužel fotbalu, volejbalu i basketbalu chybí. Pouze čeští hráči měli v kvalitních zahraničních ligách ještě před cca 15 lety stále zvuk a působily jich tam v každém sportu desítky, ale postupem času zněl tento zvuk stále slaběji. V současnosti už jsou to pouze jedinci jako třeba Petr Čech, Tomáš Satoranský, Jan Štokr a několik málo dalších.
Ovšem na trenérské úrovni se začínala už dávno předtím prohlubovat propast mezi tím, jak byla příslušná kolektivní hra vnímána v Čechách a jak v zahraničí. Výsledkem je současný stav. Tenisté naopak tuto mezinárodní linku doposud nikdy nepřetrhli. Zůstali stále a dennodenně napojeni na to, jak se hraje a jak je vnímán tenis ve světě. Nechali stále otevřené dveře, jimiž se každý den prochází ven i dovnitř. Naučili se odborně komunikovat tak, jak se komunikuje ve světě, a přenášeli návyky do českého prostředí.
V individuálních sportech se dá mezinárodně uspět i při ignorování systému kolem. Krásným příkladem toho byly Kiki a Maki , známé beachvolejbalistky Kolocová - Sluková. Jejich spanilá jízda od OH v Londýně až k dvěma vítězstvím v nejvyšší kategorii Světové série nebyla systémovým krokem volejbalového svazu, nýbrž individuálním příběhem dvou talentovaných a zarputilých holek, které našly zahraničního trenéra a udělaly díru do světa. Samozřejmě, vyšly z líhně pražského Olympu a ještě v osmnácti letech hrály za český nároďák šestkového volejbalu. Ale světovými se staly, až když vyrazily do světa, resp. ve světě začaly žít a vydaly se mu.
V tenisu se neztratilo světoobčanství, to je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč tenis drží nepřetržitě krok se světovou elitou. Pro naše kolektivní sporty platí: musíme do sebe ten mezinárodní prvek pustit, v tom jsem i nadále tvrdohlavý. A jak například?
Zaprvé je nutné vozit světový sport do Česka. To se například dělo uplynulý víkend, kdy se v Česku hrál Laver Cup. Ale ani můj sport, volejbal, letos nelenil. Uspořádali jsme mistrovství světa do 21 let, Světovou ligu mužů, finále Světové ligy žen a kvalifi kaci na MS 2018. Stejně se činí ostatní svazy, například basketbal uspořádal letos ME žen. Florbal má příští rok mužské MS.
Zadruhé je tu samozřejmě tolik diskutabilní prvek - působení zahraničních trenérů v Česku. Vím, ne všechno zatím funguje, jak by mělo, ale například Michal Nekola, trenér úspěšné volejbalové mužské reprezentace, přiznává na adresu svého předchůdce Španěla Falasky: „Za vším, co udělal, vlastně stojím a myslím si, že udělal strašně moc pro tenhle tým. Z práce, kterou tady odvedl za rok a půl, jsme těžili a vlastně jsme navázali na spolupráci, která probíhala předtím. Udělali jsme minimum změn v přípravě a myslím si, že se to odrazilo na mistrovství Evropy.“
No a zatřetí musíme se otevřít v pravém slova smyslu. Musíme našim trenérům umožnit, aby vyjížděli do světa, nutit je, aby znali jazyky a všemi způsoby se napojili na světové odborné know-how. Zkrátka musíme znovu otevřít dveře, které jsme nešťastně přibouchli, zatímco tenis je doposud nikdy nezavřel.
Související články
