Vysoká hra o trénování reprezentace: Brückner, Vrba, Jarolím...
Jako někdejší reprezentační trenér, a zdůrazňuji, že sám pro sebe, jsem došel k názoru, že za všechny prohry (ale i výhry) si může trenér sám. Přinejmenším je tento myšlenkový model psychicky očistný. A moje dosavadní zkušenost mi říká, že především při neúspěších po této očistné lázni osobní katarze přijdou zase slunečné dny.
V duchu výše zmíněných řádek povedu i linku dnešního článku. Věřím na vyšší logiku proher a výher a domnívám se, že kdo na to není připraven, nechť dělá radši jiné zaměstnání nežli trenéřinu.
Pro srovnání vzpomínám, jak jsem kdysi herci Ondrovi Vetchému říkal: „Vy, herci, vlastně vůbec nevíte, co je to prohra. Máte buď velký potlesk, nebo malý. Ale aby vás třeba někdo vypískal, to téměř nezažijete. My ve sportu dostáváme na držku průběžně.“
Nebo učitel. Možná ho někdy žáci ruší, někdy se hodina nepovede, ale že by něco dělal špatně? No to snad ne… Dlouhá léta něco vypravuje a snadno nabude dojmu, že všechno dělá správně.
Sport je v tomto směru jiný a zdravý. Je přísný jako reálný život sám a trestá všechny nedbalosti, nedůslednosti, pýchy, arogance a především naivní a mylné představy.
A tak je v posledním čísle Sport Magazínu na přetřesu neúspěch fotbalové reprezentace. Věrný svým slovům z úvodu bych nejprve konstatoval, že to neúspěch byl, bez jakýchkoliv ale. A já sám bych si v takovém případě, alespoň sám pro sebe jako trenér, řekl: Dostal jsem pořádnou přes hubu. Chápu, že za neúspěch schytá nejen od novinářů kartáč, ale já se cítím trenérem a vidím to z jiného úhlu.
Už několikrát jsem psal, že prohra je negativní dobro. I proto musí bolet, jinak nepřinese zárodek pozitivního obratu. A je to v tomto případě jedině trenér Jarolím, který ze všech lidí nejlépe už dnes ví, co šlo udělat jinak a co nikoliv, byť by to třeba neřekl nahlas. A jedině na něm záleží, jestli negativní zkušenost zužitkuje a obrátí v pozitivní cestu do budoucna. Proto bych předně zapudil spekulace o jeho výměně. Co udělá fotbalový svaz, je jeho svrchované právo, ale sám za sebe i jako někdejší předseda svazu jsem vždy prosazoval názor, že reprezentační trenér má vždy dostat dvě šance.
Pokud totiž nedošlo k něčemu fatálnímu, pak je nutné připustit i vliv shody nepříznivých okolností a třeba i v kombinaci s chybnými odhady či rozhodnutími. Jestliže věřím na reciprocitu režimu úspěch – neúspěch, pak v budoucnu může hrát negativní zkušenost Karla Jarolíma pozitivní úlohu. Má ji s tímto nároďákem on, nikdo další. Víte, ruku na srdce, kdo vedl někdy nároďák dospělých, tak ví, jaká je to lotýnka. Kdo by tvrdil, že od začátku jasně věděl, jak na to, tak prostě kecá.
Nároďák se vede zpravidla jednou za život, a teprve „by the way“ se dovídáte to podstatné a důležité, navzdory tomu, že máte předem stanovenou a jasnou vizi. Já samozřejmě nevím, jestli ji trenér Jarolím měl, ale ze zkušenosti si dobře pamatuji, že se musí vize pod vlivem dalších okolností setsakramentsky vylaďovat. Plán je jedna věc a životní realita druhá. Čili žádný trenérský vševěd, ale ten, kdo se nejlépe adaptuje, má největší šanci na úspěch. Ostatně i Sir Ferguson říkával na poradách před zápasem stroze: „Hrajte jako posledně.“ A teprve podle reálného vývoje zápasu ladil.
Důvěra by neměla upadat po prvním neúspěchu
Dovolte mi teď malou odbočku, která má ovšem souvislost s těmito řádky. Po už možná zapomenutém skandálu ještě za trenéra Brücknera, kdy byli fotbalisté nároďáku odhaleni při divokém mejdanu po prohraném zápase, proběhla v médiích anketa.
Odpovídali v ní reprezentační trenéři ostatních týmových sportů (i já jako tehdejší trenér volejbalové reprezentace) a další fotbaloví experti.
Anketní otázka zněla: „Má být po tomto incidentu odvolán trenér Brückner?“ Na tuto absurdní otázku jsem odpověděl, že trenér Brückner nemá žádnou moc nad tím, aby zabránil mejdanu hráčů. A dále, že trenér má být odvoláván, když ztratil moc nad družstvem, a tento stav nenastal. Podobně jsem se zastal i trenéra Vrby v kauze Limberský.
Proč to zde uvádím? Především abych rozptýlil mylnou představu o všemocnosti postu reprezentačního trenéra. Věřte, že ve skutečnosti toho může ovlivnit podstatně méně, než si nezasvěcení myslí. Neberte mě prosím za slovo, může toho stále ještě dost: vytvořit dobrou náladu v týmu, vybrat si z těch hráčů, kteří jsou k dispozici, které chce, vsadit na jistou doktrínu.
Ovšem na reálnou práci formování družstva jako v lize čas a prostor není. Není možnost úspěšně překonávat vzniklé krize, což je alfa a omega života zdravého týmu, a tím pádem trenér nároďáku musí jet v režimu: představa – myšlenka – pokus – omyl – blesková adaptace.
Volejbal jede letos na dobré vlně, ale jak strašně těžce a dlouho se to rodilo, kolik odboček a nečekaných překážek to přineslo, mám v živé paměti. A zdaleka není vyhráno, ale minimálně jsme opět opatrně přisedli do uhánějícího mezinárodního expresu. Jsem zastáncem otevření se světu. Myslím, že ani fotbalový nároďák se časem nevyhne zkušenosti se zahraničním trenérem. Taky cítím, že se národ zlobí, protože reprezentační tým pokládá za svůj poklad.
Každopádně trénovat národní tým, to je jedna z nejvyšších met, jaké může trenér dosáhnout, a každý trenér by měl být vděčný za to, že ho národ příslušného sportu postavil na čas do svého čela. Trenérem reprezentace se nikdo nestane jen tak, ať se jeho volba posléze ukáže jako dobrá, či špatná, vždy měla své pádné důvody. Proto by důvěra v něj neměla uvadnout po prvním dílčím neúspěchu. Ty patří k našemu trenérskému džobu, není-liž pravda.
