Jistě, v prvním týdnu olympiády se odehrála ještě mediálně pikantnější story, totiž senzační zlato Ester Ledecké, ale dovolte vrátit se k příběhu, který není tak exponovaný, ale pro mě velkou sílu má, protože je spojen s ojedinělým lidským osudem.
Bylo to první den olympiády, kdy Veronika Vítková nečekaně získala stříbrnou medaili v biatlonovém závodě a v rámci celé české výpravy jsem se přesouval na soutěž v rychlobruslení.
Všichni jsme byli natěšení, že hned večer budeme slavit druhé cinknutí, protože trať na 3 km patří k silným disciplínám Martiny Sáblíkové . Jenomže to skončilo 4. místem. Všichni jsme se snažili dělat jakoby nic, ale nálada v českém táboře očividně poklesla. Vrátili jsme se do Českého domu, kde chvíli probíhal hovor poznamenaný ochablou náladou.
Pak přišel trenér Petr Novák. Víte, je to taková protivná situace, kdy nevíte, co máte říkat. Nějaké utěšování, že to nevadí… a snad příště… by Petru asi pěkně lezlo na nervy. A nějaká kritika by samozřejmě vůbec nepřipadala v úvahu.
Když jsem si s ním šel dát jedno malé, zvolil jsem taktiku počkat si, o čem sám začne mluvit. Nahrál mi jedinečně, naprosto upřímně řekl: „Samozřejmě že to je zklamání, pro 4. místo jsme sem nepřijeli. Ano, je to neúspěch, ale musíme umět i prohrávat.“
Ještě chvíli povídal o Martině, jak to zatím těžce nese a že i nějaká slzička ukápla. Mám rád, když se mluví otevřeně, i když to bolí. A tak jsem na to přidal svou notoricky opakovanou větu: Prohra je přeci negativní dobro.
Petr Novák se na mě podíval pohledem, který jasně říkal – ano, vím, o čem je řeč – pak přitakal. Poté už jsme se bavili o něčem jiném.
V noci jsem mu ještě jednou napsal zprávu: „Nezapomeň, prohra je negativní dobro.“
Druhý den se mě v Českém domě zeptal: Co to mělo znamenat, ta noční smska? Odvětil jsem: Jenom jsem chtěl zdůraznit, co jsem včera říkal, že negativní dobro přináší očistnou bolest, která vybudí energii pro nový úspěch.
Závod na 5 kilometrů se odehrával v den, kdy předtím Eva Samková získala bronz ve snowboardcrossu. Opět jsme se přesunuli v hojném počtu na rychlobruslení, a jak to dopadlo, už víte. Vydřené a zasloužené stříbro.
Neúspěch v závodě na 3 km, nedávné zdravotní problémy, ale i strašná bolest z nemožnosti startovat na letních OH v Riu se přetavily v radost a euforii. Chtěl jsem tímto příběhem jen opakovaně vrátit do myslí lidí a čtenářů tohoto článku to, co je nejzdravější na sportu.
Ta výživná, drsná a krásná polarita: rub a líc, trůn a kanál, vítězství a prohra, strast i slast, které jdou jako siamská dvojčata stále spolu. Jedno bez druhého nemůže existovat. Ba co víc, kdo to prožil, ví, jak je tahle polarita očistná a jak je to všechno důležité pro sportovní růst i pro obyčejný život.
Lidská moudrost spočívá v tom, že si jedinec stále a každodenně uvědomuje, že smutek má v životě nezastupitelné místo stejně jako radost. Kdo chce mít jenom jedno, je bloud a nebude v životě nikdy šťasten.
A ještě přidávám: také jsem zaslechl postesk nad tím, že to nebylo zlato, na nějž jsou lidé u Martiny Sáblíkově zvyklí. Na tuhle nepokoru kontruji: víte, co to znamená získat medaili na třech olympiádách za sebou? Co znamená 16 let být výkonnostně na absolutním světovém vrcholu?
Ctím trvalost a dlouhodobost, a proto klobouk dolů, Martino Sáblíková a Petře Nováku! Nejsem zanícený vlastenec, dokážu klidně fandit i cizímu státnímu příslušníkovi, když mě jeho životní příběh nějak vezme.
Prostě jsem víc občan než Čech, a když se ozve „Kdo neskáče, není Čech“, neskáču a moje češství je rázem trochu ochromeno. A poté, co dojela Sáblíková, neskákal jsem sice jako Čech, ale bytostně jsem prožíval hlubokou lidskou emoci.
A když Novák přišel večer do Českého domu a šli jsme si plácnout na oslavu výsledku, řekl: „Já vím, co chceš říct, kamaráde…“ Neřekl jsem nic a beze slov ho objal, protože jsme oba věděli, že prohra je negativní dobro.
Témata:
rychlobruslení, Martina Sáblíková, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Petr Novák, ZOH 2018 Korea, Sport na Heureka.cz
Související články
