Domluva při vzniku seriálu Vysoká hra vycházela z toho, že články v rubrice budou přesahovat svým obsahem rámec jednoho sportu nebo budou především o obecných znacích, které jsou společné více sportům. Bylo ovšem také domluveno, že pokud se naskytne mimořádný důvod, vzniká prostor i pro text o mém sportu, tedy volejbalu. Ten čas nastal.
Prožíváme ve volejbalu příjemné období, protože naše mládežnické reprezentace přivezly za dva roky 3 medaile z mistrovství Evropy. To je věc nevídaná jak v našem sportu, tak i v jiných kolektivních hrách u nás vůbec.
Před 14 dny naši junioři do 20 let obsadili druhé místo na ME. Ve finále podlehli Rusům 2:3, soupeř musel odvracet náš mečbol. A jelikož jsou systémy péče o mládež živým a diskutovaným tématem, dovolte, abych popsal ten náš volejbalový, poněvadž právě tento model se ukazuje být zdrojem obratu k lepšímu v našem sportovním odvětví.
Od roku 2010 se svazovému Úseku mládeže, vedenému Jiřím Zachem a později i Petrem Judou, podařilo postupně prosazovat změnu, která byla nakonec zakotvena v dokumentu Šance 2021.
Oblast mládeže stála od začátku na třech základních pilířích.
Zaprvé: naše vrcholová střediska mládeže (SCM) jsou oceňována výhradně za dodávání hráčů do reprezentace. Z hlediska dotací nás nezajímají domácí výsledky, členská základna oddílu či jiné parametry. Ty získávají finance v jiných projektech a programech. Čili: kluby, které dodávají hráče do mládežnických reprezentací, si přijdou na slušné peníze, a ty, které nedodávají, dostávají minimum.
Zadruhé: nižší střediska (SpS) jsou odměňována za to, že dodávají do systému SCM či do mládežnické reprezentace somaticky a kondičně žádané typy hráčů, což dvakrát ročně prověřujeme na společném testování. A znovu: kluby, které nacházejí vhodné typy hráčů, jsou finančně zvýhodňovány na úkor těch, které sice dosahují výsledků v domácích soutěžích, ale z mezinárodního pohledu jejich hráči končí na smetišti dějin.
Zatřetí: upustili jsme od původní centralizace hráčů do vybraných svazových středisek. Ctíme klubový princip, tudíž necháváme hráče dlouhodobě v oddílech, ale výrazně jsme zvýšili počet dnů, kdy hráče povoláváme na srazy reprezentačních výběrů (až na 100 dní za rok), kde na ně má svaz větší vliv. Navíc v projektech „Lvíčata“ a „Naděje“ dostáváme hráče do péče svazu již podstatně dřív než v minulosti.
Samozřejmě - k mezinárodnímu úspěchu je potřeba vedle systémových opatření najít především lidi. A ty jsme našli ve jmenovaných Jiřím Zachovi a Petru Judovi, kteří dokázali čelit tlakům na nový systém financování středisek. Byly obrovské od těch, které reprezentovaly názor rozdělovat všem stejně, až po ty, které žádaly, aby hlavním kritériem výše poskytovaných dotací byly výsledky v domácích soutěžích.
V neposlední řadě je třeba mít k úspěchu štěstí - ale to, jak známo, přeje připraveným.
A teď to podstatné: nejde jen o medaile, jde o to být v neustálém o kontaktu s evropskou a světovou špičkou.
Například někteří z našich seniorských reprezentantů - ještě třeba neviděli nikdy živé Brazilce (tým absolutní světové špičky), zřejmě stejně jako někteří fotbaloví reprezentanti se nikdy nestřetli s Ronaldem či Messim . Ovšem Ledecká , Špotáková či Sáblíková jsou v souboji se světovou špičkou nepřetržitě, a tím také závodnicky i lidsky rostou.
Měli jsme ve volejbalu období, kdy jsme 12 let nepostoupili na evropský šampionát mládeže, na světový dokonce ani jednou od vzniku samostatné republiky. Situace se změnila zhruba před 4 lety, kdy jsme se díky výše zmíněným systémovým změnám začali pravidelně dostávat mezi 8 nejlepších – a o to jde především… Medaile sice hřejí, ale daleko důležitější je sedět trvale ve vlaku vrcholového mezinárodního volejbalu a neustále se konfrontovat se světem, stejně jako zmíněné individuální sportovkyně. A do tohoto vlaku jsme se teď vrátili.
A jedna libůstka na závěr. Němec Georg Grozer, jeden z nejlepších hráčů světa a největší hvězda posledního ME, se uplynulý víkend zúčastnil jako host společně se svou spřízněnou duší, českou hvězdou Helenou Havelkovou, mládežnického volejbalového kempu v Luhačovicích, kde skotačil jak malý kluk s českými elévy (chlapci i dívkami) ve věku 12- 16 let.
Nevím, zda by bylo možné ve fotbale, aby přijeli třeba Modrič nebo Neymar (a doufám, že ano) na mládežnický fotbalový kemp do Čech a začutali si s potěrem. Mě hřeje pocit, že ve volejbale to ještě možné je…
Související články
