Těžko psát v těchto dnech o něčem jiném než o fotbalovém mistrovství světa. Fotbal je „náboženství“, a pokud má fotbalová církev jednou za čtyři roky takový svátek, žije tím celá planeta, od obyčejné české vesnické hospody až po politiky světových velmocí. Zřejmě žádné jiné sportovní akci by Česká televize neobětovala dva programy najednou…
Nejprve jeden postřeh, který už dobře znám ze svého sportu. Fotbal (stejně jako volejbal) umí hrát celý svět. Volejbal má 220 federací na světě a 52 v Evropě. Podobně fotbal. Vítězství v mezinárodním zápase, jakýkoliv postup na ME nebo MS, případně i postup ze skupiny na šampionátu má svůj význam.
Zapomeňme již na optiku generace Panenky , Nedvěda či volejbalových mistrů světa z roku 1966. Sport se masivně globalizoval a mezinárodně uspět je podstatně těžší než dřív. To berme v úvahu, abychom nebyli nevděční i za menší úspěch, než jsme byli zvyklí v dobách dřívějších. S tím částečně souvisí i moje první zamyšlení.
Němci.
Jejich hra mě vždy tak bavila, jelikož byla za všech okolností demonstrací týmovosti. Dlouhodobě uvěřili tomu, že nejvíc se dá hra zrychlit přihrávkami, a zdáli se být neporazitelnými. Z pohledu volejbalového trenéra hráli nejhezčí fotbal na světě.
Sdělím proč: volejbal je nejtýmovější hra, poněvadž individuální akce (vyjma servisu) vlastně ve volejbalu neexistuje. Volejbalista je celou dobu hry v síti vztahů součinnosti, navíc má k dispozici pouze jeden krátký dotyk míče, tudíž se nemůže rozhodnout pro samostatnou individuální akci. A protože mu až do třetího úderu nikdo nepřekáží, je souhra klíčem úspěchu.
Tu absolutní vzájemnou herní závislost promítám tedy i do pohledu na německý fotbal. Všechno bylo rychlé na jeden až dva doteky, což samozřejmě vyžadovalo ochotu hráčů neustále měnit místa a nabízet se pohybem.
Možná hra německého nároďáku působila strojově a studeně, jako by ji hráli roboti, ale němečtí fotbalisté nejsou roboti. Jejich herní mozky jedou naplno a produkují systém hry, který bych nazval: „Přihrávka a pohyb hráčů bez míče povýšené na zákon“.
Tak to bývalo a podle mě zase v budoucnosti bude, protože Němci mají v sobě kázeň i v analýze špatných výsledků, ale nyní v Rusku bylo vše jinak. Němci propadli. Slyšel jsem různé interpretace, třeba proč vystřídal ba trenér Löw po obratu zápasu se Švédskem pět hráčů, když se zdálo, že tým mohl být na správné cestě za svou ztracenou tváří.
Na základě trenérských zkušeností bych se k tomuto názoru možná i přidal, ale to není pro mě nejpodstatnější, a hlavně natolik do nitra týmu nevidím.
Co se mi však zdá patrné, že v týmu Německa NEBYL FOTBAL V HLAVNÍ ROLI. Tolikrát jsem to už ve sportu i v životě viděl. Když se jde bojovat na „větrnou hůrku“, musí se všichni vydat celou svou bytostí a zapomenout na okolní svět. A ani tak není úspěch zaručen.
Ale pakliže se nebesa žádají o přízeň, musí se každý připravit, že bude třeba platit. Platit především totální podřízeností a odevzdání se hře a týmovému úspěchu. Není tu prostor na obchody, kalkuly ani mediální či politické kauzy. Německý tým nebyl v tomto směru čistý. Budu i nadále milovat německé pojetí fotbalu, ale na letošním MS mě zklamali.
Ronaldo si uhladil svůj účes... Co to předpovědělo?
A ještě jedna maličkost, která je z jiného příběhu, ale ilustruje stejný princip. Když šel Ronaldo kopat penaltu proti Íránu, všiml jsem si jednak pohledu na rozhodčího a potom nenápadného gesta, jak rukou uhladil svůj již tak pečlivě udržovaný účes.
Vyhrkl jsem na spolusedící: Nedá! Je to čirá pocitová spekulace, ale nabyl jsem bleskově pocitu - nemá v hlavě penaltu, ale sebe.
Klidně se mohu mýlit, ale upozorňuji na jeden cenný princip, který někdy v životě polapil zřejmě kdekoho z nás, mě nevyjímaje. Když se chce dosáhnout něčeho mimořádného, musí se zaplatit absolutní oddaností věci. A i kdybych se ní věci mýlil v případě německého nároďáku či v případě Ronalda, tímto principem jsem si jist. A je to pohříchu spravedlivý princip.
Témata:
fotbal, Německo, sport, Cristiano Ronaldo, Zdeněk Haník, MS fotbal 2018, Sport na Heureka.cz
Související články
