Tak Sparta to mezinárodně znovu schytala. Na rovinu říkám, že nemám rád, když se po opakovaném neúspěchu vyrojí řada chytráků, kteří okamžitě vědí, v čem je problém. Nezařadím se, protože nevím. Pro mě je to spíš zajímavý otazník, který mě vede k zamyšlení, proč veleúspěšný muž neví, jak osvěžit jednu ze svých firem jménem Sparta Praha.
Každá hra je vlastně soubojem s osudem i náhodou, v níž se ocitá čas od času každý z nás. Hra - silný protivník proti nám hraje svým tajemstvím. My lidé - hráči vsázíme do hry svou náruživost, zvědavost, ale i touhu po moci. Kdo vyhrává, získává totiž i určitý druh moci, protože jak známo, vítěz určuje, co je pravda.
Abychom přišli na to, co vede k vyhrávání, potřebujeme zkrotit tisíce proměnných, které ovlivňují výsledek. Přitom nám lidem trvalo dost dlouho, než jsme rozpoznali a pochopili existenci nejistoty a než jsme si mohli být svou nejistotou i jisti. To je jedna z geniálních pravd olomouckého profesora Komendy, u něhož jsem se mnohému přiučil.
Nemyslete si, že trápení s nejistotou a pochybnostmi má jenom Sparta a já nebo vy. Dokonce bych za sebe doporučil hlídat si své nejistoty a pochybnosti. Mnozí, kteří si byli jisti, již voní k růžím zespodu anebo nás jejich neomylnost přišla zatraceně draho. To jen na úvod, abych naznačil, že se nechci zařadit do pozice experta, který se opovažuje mudrovat, co a jak má být. Jsem si dobře vědom, že tajemný svět dohod mezi paní Náhodou a panem Osudem se sice snažíme rozpoznávat a ovlivňovat jej, ale trumfy v ruce ani zdaleka nedržíme. Takže pokoru, pánové kritici, to zaprvé.
Zadruhé, trenérské vědění je výsledkem zobecnění mnoha dílčích zážitků a zkušeností, které prošly ohněm boje, předtím než vytvořily lidskou moudrost. Dlouhodobě úspěšní trenéři jsou jakýmisi úspěšnými experimentátory, protože jejich myšlenkové postupy se ověřují úspěšností v praxi. Střídají různé kluby a v nich různé hráče, ale relativně stále opakovaně vyhrávají. Nakonec ani nezáleží, jestli v mančaftu hraje 90 % cizinců, jak je někdy mezi kritiky slyšet, to můžeme přeci vidět i v zahraničních klubech.
Někteří trenéři jsou schopni formulovat, defi novat co, jak a proč, jiní to naopak tají. Ale většina to vlastně neví, prostě jen správně cítí, vítězně jednají nebo činí vítězná rozhodnutí. Jsou to jacísi intuitivní experimentátoři. Má to ale háček! Aby svou invenci uplatnili, potřebují přicházet do zdravého prostředí. A řekl bych, že vleklá hniloba ve fotbalové Spartě nemá své příčiny primárně v trenérech, nýbrž v absenci azimutu celé firmy.
Zatřetí, pokud má ve Spartě dojít k osvícení, pak se bude muset svítit nahoru do oblasti obecných strategií a klubové kultury, ne dolů, do světa domnělého trenérského čarodějství, fotbalových fíglů či pověstné hráčské šatny. Samozřejmě, že dějiny píšou osobnosti, ale rovněž v současném sportu platí, že úspěchy jsou výsledkem potvrzování strategií a klubových hodnot, které vyšperkuje či umocní síla osobnosti. Velké týmy dneška jsou výsledkem práce spolupracujících kolektivů - i když role jedince zůstává i nadále, nadáci, pokud jde o intuici, nezastupitelná.
Ovšem osobnosti musí být nejen na jednom konci, tedy na trenérské lavičce a na hřišti, ale i na druhém, tedy na velitelském můstku, kde sice lodivod ukáže směr, kudy se má plavidlo ubírat, ale potřebuje kolem sebe dobrý manšaft, stejně jako trenér. Řízení sportovních organizací je stále více záležitostí kolektivu, role jedince je pouze dílčí, zastupitelnost a nahraditelnost jedince se stává stále více zjevnou.
Nápad, myšlenka jako produkt individuálního mozku sice nadále existují; jejich realizace se však opět ujímá tým, někdy i ve snaze nápad umrtvit, nehodí-li se právě zvolené strategii. To pan majitel Sparty stoprocentně ví, jinak by nebyl jedním z nejmocnějších mužů v tomto státě. Ale zdá se, že mu ve firmě Sparta ten jeho manšaft evidentně chybí. Zkušenosti zahraničních fotbalových klubů nebo týmů NBA a NHL ukazují na to, že klubové strategie drží v rukou majitel a generální manažer a že trenér do nich musí zapadat a nanejvýš je dokresluje.
Ve Spartě neměl klíčovou rozhodovací pravomoc nikdy ani Lavička , Hapal, Stramaccioni či Holoubek. Kdo rozhoduje, ten zodpovídá. Sport je byznys, to jsem si nevymyslel já, dokonce mi to úplně nevoní, ale je to tak. A v byznysu rozhodují a tudíž zodpovídají šéfové a představenstva firem. Musí se tedy svítit nahoru do skyboxů, a protože majitel sám sebe vyzmizíkovat nemůže, co tedy zbývá a kdo je na tahu?
Související články
