Když los přiřkl fotbalové Plzni v letošní Lize mistrů Real Madrid a AS Řím, propuklo nadšení nejen v samotném klubu, ale v celé republice. To už tady dlouho nebylo, a mně to nahrává k jednomu, rovněž aktuálnímu tématu.
Sám jsem dostal několik telefonátů či esemesek, zda neumím sehnat lístky na Real. Neumím, zněla moje odpověď rozhodně. Obvykle v podobných případech blízkým známým říkám: „Pokusím se…“
Dovedu si představit, kolik žádostí museli Pavel Vrba , Dušan Fitzel či Tomáš Paclík v posledních dnech zdvořile odmítat. Není divu, vždyť v Čechách bude zase jednou skutečné fotbalové posvícení.
Ani já sám nezavolám Pavlu Vrbovi, abych se tam dostal. Přeju to jiným, klidně se podívám v televizi, naopak sdílím radost, protože to souzní s mým dlouhodobým názorem, že světovost se dá rozvíjet pouze v kontaktu se světem. A tak se s ním bude letos Viktoria Plzeň zasnubovat. Vždyť se ve Štruncových sadech představí toho času nejlepší klubové družstvo planety.
A tím se dostávám k tenisu. Sleduji výsledky grandslamového turnaje US Open, zejména českých tenistek. Psal jsem o tom už dříve, ale mezi sportovními hrami se podle mého názoru jedině u tenisu dá hovořit o české škole. Jako volejbalistovi mi to zní bolestně, jelikož jsem ještě coby elév ve Zbrojovce Brno zažil dobu, kdy se český volejbal vyvážel jako české sklo. To teď umí jenom tenis.
Nejde mi jen o Plíškovou či Kvitovou , a nejde ani o grandslamová vítězství či aktuální žebříčkové umístění. Pro mě je skutečně dobrý nikoli ten, kdo dosáhne jednou či dvakrát významného úspěchu, nýbrž ten, kdo se drží ve špičce trvale.
A to je případ českého tenisu. Od Hřebce a Kodeše přes Lendla , Šmída a Složila až k Berdychovi ; od Navrátilové přes Novotnou a Sukovou až ke Kvitové a spoustě dalších skvělých hráčů – tenis za mého života vlastně ještě nezaznamenal nějaký výrazný propad. Česká tenisová škola chrlí stále nové, další adepty světového tenisu. Například při US Open vycenily zuby Markéta Vondroušová a Karolína Muchová.
Chodím každý čtvrtek po ránu hrát tenis na Spartu, což je jedno z nejvýznamnějších tenisových center v Česku. Samozřejmě zvídavě okukuji, jak to dělají, líbí se mi to, ale úplně do nitra nevidím. Přesto cítím pracovní klima. Zatvrzele a neúnavně hájím princip „věřím činům, ne slovům“ a český tenis produkuje dlouhodobě jeden čin za druhým. Od grandslamových turnajů až k Davis Cupu a Fed Cupu.
Zdůrazňuji to slovo dlouhodobě!
Ojedinělý úspěch, jak bylo řečeno, pro mě ještě není zárukou či důkazem nějakého principu. Český tenis však uvnitř nějaký princip mít musí, poněvadž je úspěšný už velmi dlouho a nepřetržitě. Každou chvíli se objeví nové jméno na světovém poli, které má domovskou adresu ČR, nejpravděpodobněji Prostějov, Přerov, Praha – Stromovka nebo Štvanice.
Můj dlouhodobý názor, že by měl zahraniční prvek vnikat do českého o sportu už na buněčné úrovni, pomalu dostává přídech folklóru, a přesto opakuji, že český tenis je dobrý mimo jiné i proto, že nikdy, ani za komančů, ani potom, neztratil ani na chvíli kontakt se světem. Na hráčské a rovněž na trenérské úrovni. Hodí se připomenout, že za úspěchem českého tenisu stojí práce mnoha trenérů, funkcionářů a tenisového svazu.
Jistě, český tenis si dokázal vybudovat systém a našel v lidech, jakým je třeba Mirek Černošek, schopné obchodníky, kteří umí peníze sehnat, vydělat i investovat ve prospěch tenisového rozvoje, což samozřejmě nese další peníze. Prostě točí se to kolo štěstí kolem českého tenisu správně a zaslouženě.
A když už jsem u trenérů, což je můj cech, nebylo by od věci ptát se tenisových trenérů na jejich poznatky a zkušenosti. Určitě by nám měli co říct. Za sebe bych měl jednu všetečnou otázku: proč máme tolik úspěšných žen a méně mužů?
Uzavírám toto téma konstatováním, že to, co je pro individuální sporty a tenis zcela běžné, pomalu začíná chápat i prostředí českých kolektivních her. Zaplať pánbůh! A k tomu ještě bonus: fotbalová Plzeň zažije nebývalý svátek, takže vítej, SVĚTE, v Čechách, už tě dlouho čekáme, vejdi k nám...
Související články
