Předminulý týden v O2 Areně se loučil Radek Štěpánek s tenisovou kariérou. Koncentrace celebrit na hřišti i v obecenstvu byla nevídaná, nálada rozverně sladkobolná. Osobně jsem se nejvíc těšil na Novaka Djokoviče, který hrál poprvé v životě v Praze.
Radek Štěpánek hraje skvěle čtyřhru. Jako náruživý tenisový laik, který hraje čtyřhru dvakrát týdně, jsem jeho chytrou a účelnou hru sledoval vždy s obdivem. Na druhé straně otevřeně říkám, že jsem vždy nebyl jeho fandou, protože gesta jako zdvižený prostředník vůči protivníku Tipsarevičovi a podobné mi neimponují. Ctím nejvíce sportovní rytíře a gentlemany typu Federera , Zidana či Lendla .
Exhibiční utkání mě tolik neberou, poněvadž největší exhibice je pro mě nefalšované dramatické utkání. Z toho důvodu ani moc neprožívám, když se hraje „jakoby“. To byl i případ exhibičního večera v O2 Areně, kde některé výměny byly očividně herecké. Samozřejmě smysl akce byl jiný a ten se naplnil vrchovatě – bylo to vskutku dojemné. Ale, jak jsem v úvodu naznačil, chtěl jsem primárně vidět živého Djokoviče .
Dostávám od Mirka Černoška lístky blízko kurtu a studuji pokaždé na první pohled málo zřetelné detaily hry největších světových šampionů. Nikoli techniku forhendu či bekhendu, ale motoriku, tedy pohyb a chování – coby psychologickou kvalitu.
Kdysi jsem napsal, že Peter Kleinmann, můj někdejší volejbalový trenér ve Vídni, často při tréninku křičel: „Musíte běhat nejen rychle, ale taky pěkně! Jinak nebudete hrát nikdy dobře volejbal.“ Moji spoluhráči si mysleli, že je magor. Já jsem jeho názoru rozuměl. Ve sportovním pohybu, stejně jako v umění, totiž platí, že obsah a forma jde u dokonalých děl (sportovních výkonů) v harmonii.
Například Roger Federer už dlouhou dobu vyhrává, hraje skvostně tenis, ale navíc ztělesňuje soulad krásy a dovednosti. Minulý týden jsem v Praze viděl na vlastní oči jeho „dědice“.
Sportovní mistrovství se v podání Novaka Djokoviče proměňuje, alespoň v mých očích, v umělecké dílo. Je úplně jedno, že to v Praze nebyl vážný zápas. Viděl jsem soulad herní účelnosti s pohybovou krásou, včetně jeho fyziognomie i somatotypu. To vše, zcentrováno aristokratickým vystupováním, se u Djokoviče rodilo až postupně a činí z tenisového hráče mimořádnou lidskou bytost.
Djokovič zprostředkovává vnějším projevem vnitřní krásu: „To jsem já, takhle se cítím uvnitř.“ Rafael Nadal je stejně fenomenální tenista, ale jeho osobnost symbolizuje něco úplně jiného, jistou zvířeckost, která mnohým lidem rovněž imponuje. Ale Djokovič, to je jiný song.
Hra je život a ten se nedá naprogramovat. Je v něm spousta správných zásahů i fatálních chyb. V té rozmanitosti je krása a Djokovič, stejně jako Federer svým pojetím odkrývá v mých očích celou tu pestrost života.
Samozřejmě že vrcholný tenis je o výsledcích, a jestliže je někdo jedním z nejlepších hráčů světa všech dob, obdiv k jeho hře je nabíledni. Díval jsem se na to ovšem z jiného úhlu.
Djokovič má dokonalé tělo – vynikající rychlé nohy, ale i evidentně vypracovaný střed těla. Při určitých pohybech, které nesouvisely s hrou, jsem si všiml, jak má vyvinutou kloubní pohyblivost, která u rychlostně-silových sportů není vždy typická.
Chůze i běh jsou ladné, stejně jako svého času u Michaela Jordana . Čili nejen rychlé, ale harmonické. I celkové vyzařování jeho osobnosti na mě působilo velmi přesvědčivě. Znám i jeho spolupráci na poli duchovním s šamanem Imazem.
Když to shrnu, řeč je právě o té kvalitě, kterou v mých očích zatím nedosáhl třeba Tomáš Berdych , jenž mi svým počínáním byl vždy sympatický a je také světový tenista. Jistě, nevyhrál žádný grandslam, ale o to tu nejde. Řeč tu je o vnitřním rozměru osobnosti a jeho vnějším projevu. Pro něj jsem si zajel minulý týden do O2 Areny a dostal jsem ho vrchovatě, i když se nehrál vážný tenis.
Podle řečí mezi lidem zanechala v nich Štěpánkova rozlučka silný emocionální dojem. Já jsem si nasál i jiný druh pocitu, stejně jako před časem ze hry Tipsareviče nebo Šarapovové . Ten pocit s tenisem souvisí jen částečně. Je všesportovní, ale také člověčenský…
Související články
