Sparta slaví 125 let existence. Samozřejmě, titulek článku je nadsázkou a já si smrt Slavie nepřeji. Ostatně jsem rodinný slávista, ale dovolte mi, abych se na oslavu Sparty podíval jinýma očima. Jak jinak, že?
Jako malý kluk jsem v duchu rodinné tradice fandil Slavii, k čemuž mě vedl můj otec. Vozil mě na zápasy, kde mezi mé hrdiny patřili Lála, Hildebrandt, Píša, Kadraba či František Veselý. „Nepřítelem“ na sparťanské straně byl v té době třeba Kvašňák. A protože jsem měl náruživou herní povahu, tak jsem fandění Spartě nebo Slavii bral i jako otázku osobní (klukovské) cti.
Ve škole jsem vedl slávistickou partu, a dokonce jsem se několikrát za svůj tehdejší klub i popral. Jednou mi učitel tělocviku po vítězství na atletických závodech ve skoku do dálky nechal napsat na okraj diplomu: Ať žije Sparta, smrt Slavii. Všechny slavnější diplomy už jsem vyházel, ale tento jsem si ponechal. Byl to od tělocvikáře dobrý fórek, i když tehdy jsem se vztekal.
V pozdějších letech už jsem fandění tak intenzivně neprožíval, ale když jsem zašel v době vysokoškolských studií v Brně na fotbalový zápas Zbrojovky se Slavií a dal najevo sympatie k mému pražskému klubu z raného mládí, dostal jsem málem přes držku. Dnes už nefandím nikomu, je mi to jedno, jsem příznivcem kvalitního sportu a své sympatie nechávám propuknout, až když jsem na tom kterém zápasu.
Willie Desjardins, někdejší hlavní trenér hokejového týmu Vancouver Canucks, položil svým hráčům kdysi otázku: Čí je tým? Dostával obligátní odpovědi „náš“, „hráčů“, „majitele“. vědi Jeden hráč se postavil a řekl: Tým je můj. „Takovou odpověď jsem chtěl slyšet,“ dodal kouč Desjardins.
Totéž potvrzoval Mike Johnston, dříve hlavní trenér Pittsburgh Penguins. Pro každého hráče dělal osobní plány rozvoje a nechal je oponovat všem členům realizačního týmu. Trenér má podle jeho názoru zjišťovat u každého hráče, co je pro něj osobně úspěch, a snažit se šít mu kabát na míru.
Základním prvkem práce je soustavně se zajímat o soukromí hráče. Není potom divu, že jsou tací, kteří nemají problém říct sami od sebe a zcela přirozeně „Klub je můj“. Je to obyčejný zrcadlový efekt: jaký postoj má klub k hráči, takový má hráč ke klubu.
Kultura společnosti se tvoří po staletí. Ve sportu se klubová kultura tvoří po léta. Proč o tom píšu? Protože při oslavě 125 letého výročí vzniku klubu přichází na přetřes otázka klubové kultury, s níž se Sparta již delší dobu potýká. Nevidím úplně do střev klubu, ale sleduji vnější projevy, a hlavně změny strategií s výměnami trenérů.
Sparta slaví 125 let. Stadion na Letné otevřela fanouškům
Video se připravuje ...
Nabídnu vám jednu osobní zkušenost. Ještě ani jednou v mé minulé trenérské kariéře jsem při vstupu do klubu či k nároďáku nezaznamenal, že by mi dokázalo vedení nastínit jasné směřování klubu a moji úlohu v něm. Respektive to zpravidla bylo tak, že se něco řeklo, a v průběhu mého působení u týmu se to vyvíjelo vždycky jinak.
Například si vzpomínám, že v Innsbrucku mi tehdy sdělili požadavek, abych začal přetvářet klub z poloprofesionálního na plně profesionální. Vycházel jsem tehdy z toho, že v profesionálním klubu musí působit hráči s profesionálním postojem k předmětu své profese - tedy k volejbalu.
Jakmile jsem to začal čistit od škodné a neprofesionálních postupů a návyků, vedení klubu začalo jančit, že to takhle nejde, a začalo mě brzdit, až se ukázalo, že o avizovanou změnu vlastně nestojí.
Domníval jsem se, že takové jevy ve vrcholném fotbale, kde se točí stamiliony korun, neexistují. Asi jsem se mýlil. Nechci si zahrávat s ohněm, ani nevím, zda by bylo korektní říct, že byl Sparta postrádá jednotnou klubovou linku nebo dokonce link dlouhodobou strategii, ale zvenku je přinejmenším těžko čitelná. A jak známo, strom se pozná po ovoci.
Sparta ale slaví úctyhodnou tradici a na mejdan se chodí s dobrou lahví a srdečnými gratulacemi. Ta moje je následující. Když už Sparta prokázala svou kontinuitu 125letým trváním, což je samo o sobě důvodem ke smeknutí, pak nejslavnějšímu českému klubu vinšuji, aby současnou, doufám krátkodobou epizodu rychle překonal a našel především harmonii a správné lidi.
Záměrně neříkám hráče, ale lidi do řídících funkcí, poněvadž Sparta je potvrzením mé teze, že lidé jsou stejně důležití jako peníze. A Spartě finance nescházejí, není-liž pravda.
A tak pozvedám skleničku mé oblíbené kvalitní moravské slivovice od Luboše Moravce ze Zlína a přiťukávám na oslavence…
Související články
