Vysoká hra Zdeňka Haníka: Kdo neskáče, je taky Čech
Jsem hrdý na češství Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka, Karla Čapka, J. A. Komenského, ale i Jana Železného, Ivana Lendla a Věry Čáslavské. Tedy na sounáležitost ke kvalitě, nikoliv k masovým projevům národního cítění. To jsou slova z knihy, která právě vychází, a já bych vám ji rád představil.
Magazín deníku Sport mě naučil dvěma věcem. Zaprvé úspornosti ve sdělení, i když mi pan redaktor Schimon opakovaně připomíná, že i tak jsem užvaněný. Zadruhé tomu, jak hledat lidský styl a přívětivý jazyk, který je blízký sportovním laikům a zároveň svým obsahem neurazí odborníky.
A tak jsem v knize „Kdo neskáče, je taky Čech“ využil nabídky nakladatelství Euromedia vydat výběr z článků z rubriky „Vysoká hra“ ve Sport Magazínu z let 2014 - 2018. Doposud jsem publikoval v oblasti odborné, ale v této knížce jsem se snažil naplnit pojem „popularizační“ či „odborně-populární“.
Otevírám témata, kolem nichž se někdy jen opatrně našlapuje. Například jsem nechtěl být při výběru článků tak zbabělý, abych vyřadil text z roku 2016 o Miroslavu Peltovi, přestože se podstatně změnily okolnosti. Miroslav Pelta byl v roce 2017 obviněn z ovlivňování rozdělování státních dotací pro sport.
V knize představuji pohled na něj na začátku roku 2016, kdy před ním panáčkovali mnozí vysocí politici i někteří představitelé sportovního prostředí. Jeho žoviálnost všem chutnala, ale mně ne.
Ale naopak nyní, kdy se nachází v nekomfortní situaci a mnozí ho opustili, nebudu na něho měnit svůj názor, který byl v něčem pozitivní a v něčem negativní. Lidé se podle mého nedělí na dobré a špatné, ale na ty, co se svým osudem nakládají lépe či hůře.
Jiná témata dokonce okonce značně rozčeřila hladinu v českém sportu a přinesla mi řadu nepřátel, ale i četné sympatie. Tak to chodí. Kniha se hodí svým uspořádáním do krátkých kapitol pro čtení ve volných chvílích.
Jsou rozdělené do čtyř oblastí „Názory“, „Lidé“, „Holky jsou lepší“ a „Kauzy“. Je opatřena kresbami věhlasného výtvarníka Jiřího Slívy, které dodávají celkovému dojmu odlehčený ráz. Chtěl jsem, aby bylo cítit, že jsem sportovec tělem i duší, ale zároveň i vášnivý ctitel umění. Řada textů překračuje hranice sportu a rezonuje v nich jak reakce na žhavá společenská témata, tak i prostá člověčina.
A tak pro představu uvádím ještě několik slov z úvodní kapitoly: …Moderoval jsem svého času diskusi českých trenérů různých sportovních odvětví s Ivanem Lendlem. Imponoval mi svou skromností, přirozeností a upřímností. Na nic si nehrál, byl pokorně a tiše sebevědomý. To je pro mě velikánský Čech, přestože usiloval o americké občanství. Jsme malý národ, ale naši mocní, velcí sousedi ucítí a ocení, když projevíme vlastní kvalitu. Naopak jim může připadat směšné, když se bijeme v prsa „MY ČEŠI“, a projevujeme se průměrností a jalovým nacionalismem.
Velké národy, jako třeba Rusové, umí nasazením lidské masy vyhrát válku. Němci svou kázní, organizovaností a podřízeností systému až nahánějí strach. Ale my Češi se musíme historicky spoléhat na úplně jiné trumfy. Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když prohlásím, že těmi zbraněmi nejsou masové oslavy typu „kdo neskáče, není Čech“.
A proto, když se začne „počesku“ skákat, já se nepřidám. Kdo neskáče, je taky Čech, pouze to češství může vnímat úplně jinak.
