Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trenérské omyly povoleny
Když jsem se Tomáše Banka, trenéra Ester Ledecké, zeptal v závěru rozhovoru do měsíčníku Coach, co by popřál českým trenérům, odpověděl: „Popřál bych českému sportu, aby čeští trenéři nebyli moc ješitní. Trenér by měl být osobnost, měl by být sebevědomý, ale dost často vidím, že ješitnost je brzdí a pak špatně rozhodují.“
Vidím to podobně v tom smyslu, že pokora je pro mě v trenéřině na prvním místě. Kdo si totiž nelže do vlastní kapsy, musí připustit, že často nemáme jako trenéři zdaleka všechno ve svých rukách.
Cesta k úspěchu není strmá a přímočará z bodu A do bodu B, i když nás někteří obchodníci s pozitivním myšlením vedou právě k oné laciné pohádce, že máme všechno ve svých rukách. Nemáme. Ve skutečnosti je ta cesta spíše nepřetržitým „vylaďováním“ životní reality.
Většina z nás, kteří jsme už v životě něco zažili, kteří si párkrát pěkně nabili hubu, kteří několikrát v životě „trefili kozla“, a hlavně, kteří jsme ochotni si to přiznat, mi dá možná na konci tohoto zamyšlení za pravdu, že trenérský život není přímočará linka, ale pěkně klikatá cesta. Je plná chybných rozhodnutí, slepých cest a neplánovaných oklik.
Jestli vás apoštolové mentálního koučinku lákají na snadnou cestu, nevěřte jim. Budou to spíš manipulátoři či šikovní obchodníci se zlatými klíči k úspěchu, anebo tomu prostě nerozumí. Ony jsou ty neplánované okliky totiž nutné. Jiří Suchý zpívá:
….že život má dlaň, ale taky pěst.
A tou dlaní nás občas pohladí, a jindy pěstí ránu zasadí.
Život je někdy klenot, jindy šmejd, a my už víme, že to tak má bejt.
Rozhodující je tedy se s touto polaritou naučit žít, a především umět si nahlas přiznat svou omylnost. Špatná rozhodnutí nebo chybné postoje prostě patří k naší práci. Půjdu příkladem. Mezi mnoha jinými chybami v mé vlastní trenérské praxi mi vyčnívá jedna.
Byl jsem mylného názoru, že náš džob je vrcholový sport a společná snaha o úspěch. Vždycky jsem říkal: „Nesešli jsme se, protože máme jet spolu na dovolenou, nýbrž abychom vyhrávali“.
Tudíž jsem se orientoval na práci, příliš se nezajímal o soukromý život hráčů a nenechal je nahlížet do toho mého. Dnes vím, že to bylo špatně. Ne, že bychom neodvedli dobrou práci, ale jsem si jist, že by tu káru šlo vytlačit ještě výš, kdybych si to tehdy uvědomil. A co jiní kolegové trenéři?
Začnu hned u zmíněného Tomáše Banka. „V roce 2006 jsem nezkontroloval výšku vázání a kvůli mé chybě diskvalifikovali Ondřeje z velmi dobrého umístění na Světovém poháru v Kranjské Goře. Moje chyba hrubě ovlivnila celý tým, protože jsme přišli o jedno účastnické místo ve slalomu po zbytek sezony a pro začátek y té další,“ přiznává letošní Trenér roku.
Biatlonový trenér Ondřej Rybář se zpovídá: „Chyby jsou lidské a trenérům se nevyhýbají. Důležité je se z nich poučit a snažit se vyvarovat dalších. Ideální je poučit se z chyb druhých. Toho jsem se snažil držet. Asi jedna z mých trenérských chyb, které si uvědomuji, bylo podlehnout tlaku okolností a rozptýlit pozornost dalšími pracovními povinnostmi, které zákonitě komplikovaly trenérskou práci a komunikaci se sportovci.“
Jaroslav Hřebík přidává: „Moje největší chyba byla, že jsem špatně načasoval svůj druhý příchod do Sparty. Nebyla pro to správná konstelace, ale vedení na mě tlačilo, včetně pana majitele, tak jsem podlehl.“
Už jsem i zde jednou napsal, že život se může prožít, nebo užít. Užít znamená nechávat ho jen přicházet a plynout, naopak prožít znamená život tvořit vlastním přičiněním. A kdo tvoří, potřebuje odvahu k činům a také nesmí být překvapen, když ho to někdy zavede na slepou kolej. To, že situačně zabloudíme, nevadí. Vadilo by, kdybychom nehledali.
Ta ješitnost, o níž mluvil Tomáš Bank, je mimo jiné i v tom, když pokládáme sami sebe za zázračné myslitele, kteří se nesmí mýlit. Kdo si totiž svou omylnost nepřipustí, žije v omylu trvale.
