Vysoká hra Zdeňka Haníka: Zelené mozky
Tentoměsíc zažil český fotbalový národ jeden velkolepý mejdan v podobě postupu Slavie přes Sevillu do čtvrtfinále Evropské ligy. Klobouček… Ale udála se ještě jedna důležitá akce. Oslavili jsme 20 let vstupu do NATO. Jak to souvisí se sportem?
Hodně jsem minulý týden jezdil po různých sportovních štacích a za volantem poslouchám obvykle Radiožurnál nebo Český rozhlas Plus. Shodou okolností jsem u příležitosti zmíněného výročí slyšel rozhovory se třemi vysoce postavenými vojenskými osobnostmi. Šlo o generála Petra Pavla, nedávného předsedu vojenského výboru NATO, generála Jiřího Šedivého, bývalého náčelníka Generálního štábu Armády ČR, a Jana Havránka, poradce v kabinetu generálního tajemníka NATO.
Vystoupení všech tří bylo pro mě koncertem argumentační přesnosti, úspornosti vyjádření, přesného formulování, laskavé přísnosti a životní pokory. Dříve se o vojácích říkalo „zelený mozky“, a tak jsem si v této souvislosti při vystoupení těchto skvělých českých mužů uvědomil, co bychom za takové zelené mozky dali ve sportu.
Já vím, že i ve sportu, konkrétně v trenérském cechu, máme některé důmyslné chlapíčky. Ale právě při uvědomění si, jaké významné mezinárodní funkce tito tři vojáci zastávají, působí bolestně zjištění, že o české trenérské mozky a vůbec o české odborné know-how se jeví ve světě minimální zájem.
To je pro mě významný lakmus úrovně české odbornosti. V každém jiném oboru lidské činnosti totiž platí, že kdo něco v oboru znamená, projeví se to především v zahraniční konkurenci.
Prostě je to smutná pravda, minimum českých trenérských mozků má světový cejch. A odbornost doma? Nemohu se zbavit dojmu, že zde vítězí hospodské „fandovské“ uvažování a výroky bývalých charismatických hráčských osobností jsou pokládány za odbornost.
Profesní svět se ale posunul vpřed. I generál Petr Pavel konstatoval, že při vstupu do NATO byla naše armáda amatérská a tento deficit jednoznačně po letech dohnala. Sportovní odbornost se amatérismu ne a ne zbavit.
Odmítám výtky, že jsem v tomto směru příliš negativistický. Osobně si nejvíc přeju, abychom mohli být na české trenéry v zahraničí hrdi, tak jako jsem hrdý na tři české generály, které jsem slyšel minulý týden.
Vždyť pro to hodně děláme pod křídly ČOV i ve svých svazech. Pozitivnost se přeci projeví v činech a ne v rádoby pozitivních prohlášeních. Čili zastírat si, že král je nahý, to nebudu.
Ptám se: nejsou pro změnu a vývoj rozhodující právě typické vojenské vlastnosti jako disciplína a odvaha? Není v tom pověstná vojenská disciplína, která nám tak trochu schází? A není to koneckonců také odvaha utkat se s otevřeným hledím myšlenkové setrvačnosti a pohodlnosti? Vždyť například generál Pavel odvážně a někdy možná drze polemizoval s profesory už na vysoké vojenské škole.
Bývalý ministr obrany Alexandr Vondra vzpomíná, jak ho náčelník Generálního štábu Petr Pavel často konsternoval neustálými připomínkami a oponováním. „Avšak cena, kterou jsem za to dostával, se mi vždy bohatě vyplatila,“ přiznává Vondra.
A tak uzavírám - hrdost minulého týdne na fotbalovou Slavii i na tři české velké muže v zeleném nechť není osamělá. Sebevědomí člověka se buduje celý život, sebevědomí národa desetiletí, ale spíše staletí. Ale ani česká armáda před dvaceti lety tak mezinárodně sebevědomá jako teď ještě nebyla. Nyní hrdě působí a vystupuje.
A sport? Inu, disciplinovaně a odvážně vpřed! Jako zelené mozky, které nám zatím dávají trochu fl ek a jde přitom vážně o kejhák. A možná právě proto…
