Zdeněk Haník
8. dubna 2019 • 13:34

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Pavel Horváth a světlo na konci tunelu

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Když jsem se v žákovském věku tajně přihlásil do fotbalového oddílu v Rychnově nad Kněžnou, můj otec, dej mu pánbůh klidný spánek, si pro mě přišel a za mého usedavého pláče mě odvedl domů. Nechtěl, abych hrál fotbal, sám mě vedl k volejbalu a hokeji. To je složitá historie, zkrátka bylo po mé fotbalové kariéře. Předminulý týden jsem přednášel fotbalovým trenérům licence A na Strahově, tak, táto, promiň.



Čas od času mě metodik fotbalového svazu Tonda Plachý pozve, abych přednášel pro fotbalové trenéry. Je to pro mě vítaná příležitost, poněvadž zaprvé má fotbal přeci jenom jiný společenský výtlak než volejbal, a beru to jako poctu.

A zadruhé je český fotbal ve vzdělávání dobře zorganizovaný a každá taková událost mě inspiruje i pro vedení volejbalových přednášek.

Tentokrát bylo moje téma „psychologie sportovního výkonu v různých věkových kategoriích“. Mojí partnerkou v diskuzi byla psycholožka, Marta Boučková, čiperná dáma, která má reálné zkušenosti z jednotlivých fotbalových akademií. To mám rád, když mohu polemizovat t s lidmi z praxe, protože sportovní prostředí je v poslední době zamořeno různými samozvanými mentálními kouči a dalšími motivačními čaroději. Ti mají zpravidla výborné PR, hodně se usmívají, mají graficky výborně prezentace, ale prezentují se především tím, s kým v minulosti spolupracovali, nikoli svými originálními názory. Většinou šermují různými pozitivními říkankami, ignorujíce přitom reálné problémy především mládežnického sportu.

Psycholožka Boučková evidentně věděla, o čem mluví, a do diskuse zasahovala především zkušenostmi z práce s fotbalovými mládežníky. Mezi frekventanty kurzu byla řada hráčských osobností v čele s Pavlem Horváthem a Radkem Bejblem. Prvně jmenovaný mě okamžitě potěšil. Když jsem mluvil o tom, že ve volejbalu vlastně neexistují individuální činnosti, vykřikl spontánně: „No jasně, sám sobě nenahraješ!“

Posléze jsme se dostali třeba i k tomu, že fotbal se začíná přibližovat volejbalu v tom, že je vše o jednom (prvním) dotyku že ve fotbale se čím dál víc vyskytují situace podobně jako ve volejbale, kdy musí mít hráč varianty řešení připraveny v hlavě už předtím, než k němu přiletí míč.

Jaroslav Hřebík pro to má krásný výraz „před-situační myšlení“ a kritizuje české fotbalisty, že naopak myslí „post-situačně“. Tedy, že myslí a rozhodují se, až když příslušná situace nastane, což je zpravidla pozdě. To jen na vysvětlenou, o čem se třeba taky baví „plácal“ ve fotbalovém prostředí.

Zaujalo mě však něco jiného, že jsem z těch fotbalových trenérských kluků měl radost. Byli otevření, pohotoví, neměli strach argumentovat, dobře polemizovali. Klidně vykřikli názor a nečekali, až je někdo vyvolá – takovou atmosféru mám rád. Měl jsem z nich dojem, že nezbaští každou dobře navoněnou blbost.

Pavel Horváth za mnou po přednášce přišel a ptal se: „Když tady mluvíš o rychlosti, tak jak to děláte ve volejbale?“ A hned na mě vyvalil, jak on to chápe ve fotbale, předváděl nějaké fígle s nohama. Potěšilo mě, že takový velký fotbalista (vždycky se mi líbilo jeho komplexní vnímání herního pole) je proaktivní a o věcech přemýšlí. Ne jako profesor, ale zdravým selským rozumem.

Vždyť kdo by měl být trenérem, když ne bývalý tvůrce hry, který ji musel vnímat tak trochu trenérsky už jako hráč? Osobnost, která táhla nejúspěšnější český klubový tým poslední doby v časech největší slávy? Spousta skvělých plejerů si dnes užívá peněz a slavné minulosti a pro svůj sport už nehodlá udělat nic. A tak jsem měl nakonec z Pavla Horvátha, Radka Bejbla a řady dalších příjemný pocit.

Víte, že můj tón je vůči českému zpohodlnělému odbornému světu často kritický a že kritizuji setrvačnost v myšlení, především starší generace. Ale řekl jsem si po tom fotbalovém semináři, že to s českým fotbalem vlastně do budoucna nemusí být tak špatné. Nemám srovnání s úrovní vzdělání fotbalových trenérů v sousedních státech, připouštím, že nemám dostatek informací. Ale možná to vlastně chce jenom trpělivost a vydržet delší čas ve zvýšených nárocích sami sebe.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud