Vrcholí play off v hokeji a volejbale a začíná basketbalové. To je vždy pořádná výzva pro každého trenéra, ale že při tom může jít i o zdraví, ukáže dnešní text. Zároveň také prozradím několik chyb, které jsem sám jako trenér v play off napáchal, abych stále jen nepoučoval.
Hned moje první play off. To jsem byl vlastně trenérský novic v rakouském Ennsu a hráli jsme semifinále bundesligy proti Salcburku. Volal jsem před prvním zápasem trenéru Kleinmannovi do Vídně s otázkou: „Ty je znáš, co mi poradíš“.
Zkušený mazák mi odpověděl: „Ty se bojíš viď, že se ptáš a neradíš se sám se sebou?“ Zásah.
Strach to byl částečně, spíše obavy a trochu bezradnost začínajícího trenéra. Prohráli jsme samozřejmě, protože jsem v tomto stavu udělal zásadní chybu, že jsem přitápěl pod kotel nervozity týmu tím, že jsem chtěl udělat všechno líp než v základní části soutěže. A manšaft prostě vycítil tu paniku v mém jednání.
Druhou fatální chybu jsem udělal již coby trenér Innsbrucku v roce 2000, rovněž proti Salcburku. V dlouhodobé soutěži jsme je jasně dvakrát porazili 3:0 a já si myslel, že to není soupeř, kterému bych musel věnovat zvláštní pozornost. Měl jsem plnou hlavu finále, do něhož jsme měli v mých představách jasně postoupit.
Místo totálního soustředění na „tady a teď“ jsem směroval pozornost svého družstva na potencionálního soupeře ve finále. Vše bylo umocněno ještě tím, že i první zápas play off jsme vyhráli hladce 3:0. A pak to začlo. Vývoj už nebudu podrobně popisovat, podstatná je pointa, že jsem dostal zaslouženě přes držku za svoji nepokoru. V Innsbrucku jsem chodil několik dní kanály.
Pak se mi zas několik těžkých turnajů a play off povedlo. Na mistrovství Evropy 2001 už jako trenér českého nároďáku jsem věděl, že dobré je neplašit se, nezrychlovat tempo myšlenek, nechtít přijít s převratnými nápady, nepřekvapovat vlastní družstvo novinkami, dát si v předvečer utkání dva panáky a dobře spát. Mít s sebou na pokoji kytaru a harmoniku a zahrát si v dobrém rozpoložení u píseň dne. Jít si zaběhat v den „D“ a před zápasem už hráčům nesdělovat žádná velká moudra.
Navíc už byla moje duše bohatší o to hlavní: o pokoru. A tak jsem si po vítězství nad Ruskem, který znamenal postup do semifinále ME, zazpíval v hotelu Atom Mišíkův text: S nebem bem to mám dobrý, dobrý, u Pána mám plus, Když se lidi modlí, já mu zpívám blues. Ano, play off je taky hraniční životní situace, nejen sportovní.
Modlení nepomůže, je třeba tvrdě pracovat, vyladit družstvo k odvaze a pak to nechat taky trochu ze na samotný život. Znáte to, blues je o životě…
Má to ale ještě jeden háček. Zadarmo na světě není nic. Když to psychicky zklidníte navenek, zaútočíte brutálně na svůj tělesný vnitřek. Inu ne nadarmo se v současnosti rozvíjí obor, zvaný psychosomatika. A tak přidávám další osobní zkušenost.
Semifinále play off slovenské ligy 2005, kde jsem byl trenérem VKP Bratislava. Po velmi náročném (vítězném) semifinále proti Zvolenu se mi v noci udělalo zle, načež jsem se na chvíli odporoučel. Prasklý žaludeční vřed a finále vlastního týmu jsem už sledoval z nemocnice. Kvalifikace MS v roce 2009, další lahůdka po zápase (vítězném) proti Belgii - ledvinová kolika. Po rychlém zásahu jsem sice kvalifikaci dokoučoval, ale postup do dalších bojů na MS 2010 už jsem oslavil v jablonecké nemocnici při další chuťovce na urologickém oddělení.
Nevím, zda to mohlo skončit i hůř, ale mnoho jiných kolegů náročný trenérský džob odsmrdělo fatálně. Věta z titulku tedy není teatrální nadsázkou. Za všechno se v životě platí a sportovní hra je válkou sice symbolickou, ale její prožívání jde věru hluboko pod kůži. A tak dovolte, abych současným trenérským aktérům v play off vinšoval vedle úspěchu také zachování zdraví.
Související články
