Agentura pro sport? „To nikdy nevyjde,“ slyšel jsem i ze zasvěcených úst ještě tak půl roku zpátky. Obzvláště, když bylo veřejným tajemstvím mírné pnutí mezi ministrem školství a potenciálním šéfem agentury. Teď se to jeví trochu jinak. A co na to sportovní prostředí? Znamená vznik agentury pro sport ve skutečnosti vlastně vznik ministerstva sportu?
Jestliže bylo zmíněno pnutí mezi ministrem Robertem Plagou a Milanem Hniličkou , pak to zvláštní příchuť mělo i v tom, že jsou oba z manšaftu pana premiéra Babiše . Oba pracovně dobře znám a s oběma jsem stál ve vzájemném klání na hřišti, i když už jen tenisovém, a potvrzuji, že oba mají sportovní duši. Zaplaťpánbůh.
Nicméně, hnutí ANO si toto pnutí zřejmě vyřešilo, poněvadž poslanecká sněmovna přijala vznik Národní agentury sportu, která by měla od ministerstva školství převzít veškerou sportovní agendu včetně rozdělování dotací. V jejím čele by měl stát dosavadní vládní zmocněnec pro sport Milan Hnilička.
Novelizovaný zákon o podpoře sportu nyní zamíří do Senátu a poté k prezidentovi. Podle mého ho Senát jistojistě vrátí do sněmovny, a tak se to celé zřejmě trochu protáhne. Z faktického hlediska to znamená, že sport po 30 letech od sametové revoluce nebude řídit ministerstvo školství. To by samo o sobě snad mohlo být přínosem, pokud bych neznal dění v řízení sportu za posledních 10 let, kde neplatilo nic déle než půl roku.
Principiálně a dlouhodobě zastávám názor, že sport potřebuje samostatné řízení.
Zaprvé proto, že až do současnosti řídili sport lidé, kteří možná rozuměli legislativě a ekonomice, či měli politickou podporu, ale hlavně měli primárně v gesci školství a nerozuměli sportu.
Zadruhé proto, že pokud vznikne jakýkoliv orgán, ať už agentura nebo ministerstvo, které tu bude skutečně jenom pro sport, nastává alespoň jistá šance, že bude mít sport svoji „státní strategii“. Já vím, dědictví státem řízeného sportu trochu zapáchá a už ho nikdo oprašovat nechce, ale státní strategii sport potřebuje. Ostatně má ji i většina sportovních velmocí.
Jsem tvrdým zastáncem toho, že každé sportovní odvětví má být řízeno pouze a jedině příslušným svazem, jenž si ten který sport vytvořil právě proto, aby ho řídil. V drtivé většině případů to má také každý sport zakotvené ve svých stanovách. Ale jestliže dává ministerstvo 5,5 miliardy na sport, mělo by definovat, jak mají být využity.
Současná praxe je taková, že se po různých kauzách brutálně kontroluje jejich využití z hlediska metodických pokynů, které určují, jestli jdou peníze na trenýrky pro hráče, trenéry či na autobus, ale nikoho nezajímá, zda se sport odborně rozvíjí či zda je úspěšný, nebo ne.
A co je úspěch? Jsou to medaile, kvalitní domácí soutěže, velikost členské základny, společenský dopad, nebo rozvoj sportu, který se projeví až za mnoho let?
Podle mě do toho hlavní sponzor, tedy stát, má taky co mluvit. Nikoliv tak, aby diktoval, jak se má trénovat hokej či jak vybírat talenty pro volejbal. Ale měl by stanovit kromě ekonomických a legislativních i odborné priority státu.
Možná to bude znít tvrdě, ale vypadá to tak, že státu je úplně fuk, zda sport půjde odborně nahoru, nebo ne. Ministři mají jepičí život doby v úřadě a v podstatě jenom bojují o holé přežití, na strategii sportu ani pomyšlení. Nedivme se jim, vždyť například v období 2014-18 se vystřídalo na MŠMT 5 ministrů a šest náměstků pro sport. A každý další přišel s tím, že je třeba zásadně napravovat chyby předcházejícího období. Takže jaká byla strategická kontinuita? Nulová.
Je tedy vznik agentury dobrým počinem? Pokud samostatný orgán, ať už agentura nebo ministerstvo, bude konečně sloužit sportu, a pokud se rozptýlí obava z netransparentnosti, kterou zatím plánu vyčítá část opozice, je to snad správná cesta.
Moje obava je jiná: za posledních 10 let už jsem zažil tolik smělých plánů, tolik strategií na papíře, tolik příslibů… Bylo sestaveno tolik expertních komisí (sám jsem byl členem Národní rady pro sport ministryně Valachové ), které vyprodukovaly čistou nulu na konci, že obav a nedůvěry se jen tak zbavit nemohu.
Milan Hnilička je známý hokejový brankář, tedy pochází z týmového sportu a dobře ví, že problematika individuálních a týmových sportů jsou si na hony vzdáleny. To není tak lehké laikům vysvětlovat a pro týmové hry je veledůležitý odlišný přístup vrchnosti. To všechno je nadějné. Ovšem, zda ho politický vichr neodfoukne, nebo sám v tom úřadu nezblbne, tomu budeme zatím spíše fandit. Osobně to beru, sice velmi opatrně, jako jistou šanci.
Ale znáte to, šance ještě není gól…
Témata:
ekonomika, financování, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Milan Hnilička, národní agentura sportu, Sport na Heureka.cz
Související články
