Vysoká hra o Luďku Bukačovi: Ne smutek! Zvednout číš
Zemřel hokejový trenér Luděk Bukač. Mnohokrát jsem si posteskl, že českému sportu schází mozky. Dr. Bukač byl vzácnou a vskutku ojedinělou výjimkou. Když někdo zemře v požehnaném věku, má se sice truchlit, ale i slavit. Slavit život zesnulého. V tomto případě je opravdu co. Věřte mi, že se opravdu v málokterém člověku sešla tak vysoká akademická erudice s autoritou praktika jako právě u Luďka Bukače.
Ano, život jde dál, mezitím se dohrál další ročník hokejové extraligy a vítězné doutníky namísto Zábranského party kouří hokejisté Třince. Ale dovolte mi teď se vrátit a připomenout velký mozek českého hokeje.
Pro mě byl Luděk Bukač autoritou především proto, že „do toho viděl“. Tato moje vzpomínka není ryze člověčenská, poněvadž jsme nebyli žádní blízcí přátelé, ale kolegové. Přesto mohu jednu osobní přidat.
Je to tak dva roky, kdy jsme spolu byli na večeři v hotelu Savoy. Možná to někoho překvapí, ale mluvili jsme hodně o ženách. Dr. Luděk Bukač, trenér dvojnásobných mistrů světa v hokeji, který platí spíše za decentního intelektuála, mě inspiroval, abych využil paralelu hry s tajemnou magií ženského světa. Vznikl z toho dokonce článek v tomto magazínu, ale to je na jindy.
Když jsem četl jeho knihu Trénink herní přirozenosti, tak jsem si pro sebe polohlasem pobrukoval: Vždyť to je ono. Můj trenérský volejbalový kolega Luboš Bednář ji má dokonce za trenérskou bibli. Pro oko některých trenérů možná Bukačův text zněl trochu složitě, ale mně dával smysl.
Luděk Bukač rozuměl podstatě psychické stránky výkonu. Spolupráci a souhru týmu přirovnával k jazzbandu, ve kterém muzikanti hrají stejnou melodii bez předepsané partitury, kde každý hráč je mistrem svého nástroje, sólistou a zároveň i součástí bandu.
V průběhu skladby se všichni navzájem inspirují. Výsledkem je skvělá improvizace a výkon, ve kterém každé sólo ovlivňuje výkon celku. Luděk Bukač zastával názor o přirozenosti herní výchovy. Tvrdil, že nejcennější v umění hráče je to, co se naučí sám, nikoli to, co mu vnukne trenér.
Můj názor se s jeho shodoval v mnohém a některé Bukačovy myšlenky bych krví podepsal, uvedu například:
• „Zakopaným psem je opomíjení složitosti poznávání vědomé a nevědomé podstaty herního výkonu.“
• „Mentálním sídlem herní činnosti a taktiky je mozek skrývající mysl a psychiku.“
• „Nositeli spolupráce jsou tzv. lídři. Lídr svůj tým vede ke spolupráci projevující se v kombinační hře a vzájemné důvěře. Výsledkem je spontánní vypomáhání.“
• „Nácvik vzorové spolupráce řešení problému odvádí od tréninku rozhodování. Není proaktivní formou taktického výkonu a opomíjí mozky soupeře.“
Ještě v mnohém mě osobně inspiroval, ale teď je na čase připít, protože vyhasl jeden velký život. Vzpomněl jsem na Luďka Bukače jako kolega, osobní vzpomínky přenechám jeho blízkým přátelům.
Za všechny trenéry i za Českou trenérskou akademii ČOV, která mimochodem uvedla Luďka Bukače do trenérské Síně slávy v roce 2015, pozvedám číš na ojedinělý trenérský a lidský příběh…
