Vysoká hra Zdeňka Haníka: Přání do roku 2020
Je za námi rok 2019 a tedy příležitost k ohlédnutí. Ovšem nerad bych tak učinil sterilně či dokonce banálně nějakým výčtem silných sportovních událostí. Zaměřím se na dva velké počiny a na jednu malou osobní radost. Berte to, prosím, jako vyjádření osobních pocitů, nikoli jako pokus o objektivní pohled na českou sportovní scénu.
Rád bych na začátek přiznal, že bych nikdy nevěřil tomu, že basketbalisté budou schopni obsadit 6. místo na mistrovství světa a že fotbalová Slavia dokáže hrát tak důstojnou roli v miliardářské soutěži.
Připomínám, že například Messiho tržní hodnota se rovná státnímu rozpočtu na sport České republiky. Čili tou dnešní linkou bude poklona odvaze, zarputilosti a paličatosti jít svou cestou. Ale začnu u sebe a doufám, že to nebudete pokládat za nepatřičné.
Píše se listopad roku 2014 a já dojednávám podmínky psaní fejetonů do Sport Magazínu. „Zkusme to na rok,“ říkali jsme si tehdy s panem šéfredaktorem Lukášem Tomkem. A ejhle, před měsícem jsem pozvedl kalíšek dobré valašské pálenky na oslavu 5 let psaní pro deník Sport.
Nechtěl bych se vám nějak podbízet, ale je to taky trochu „vaše kafe“, poněvadž kdyby mé texty nikdo nečetl, asi by to tak dlouho nevydrželo. Dokonce nakladatelství Euromedia loni vydalo výběr z článků v knize, kterou jsme nazvali podle jednoho z nejčtenějších textů „Kdo neskáče, je taky Čech“.
Hodně mě to psaní naučilo, neboť statistiky, které si redakce zadává, dost jasně ukázaly, co vás, čtenáře, zajímá a co nikoli. Dostal jsem i některé osobní zpětné vazby, pozitivní i negativní, z nichž jsem se dozvěděl, že články čtou trenéři od okresního přeboru až po první ligu, sympatizanti sportu, ale také lidé z jiných oborů lidské činnosti.
Nejvíc mě potěšila zpráva od jednoho významného představitele umělecké branže, že si Sport kupuje pouze v pátek kvůli mým článkům. Ovšem na druhé straně jsem několikrát „trefil kozla“, ale to se stává a musím s tím žít. Stejně jako s tím, že mi občas někdo napíše, ať se „neseru“ do fotbalu a hledím si té své plácané.
A tak doufám, že nebudete pokládat za vlezlost, když vám všem poděkuji za přízeň a popřeji v roce 2020 další nejen rozptýlení nad rubrikou Vysoká hra a sobě nové nápady.
A teď zpět ke dvěma nejvýznamnějším sportovním činům uplynulého roku. Zdůrazňuji ještě jednou, že nejvýznamnějším z mého subjektivního hlediska. Už jsem o tom jednou psal a zopakuji, že za každým z nich vidím velkého na dobrých zplodit za velkými strůjce obdivuji.
Oba jmenovaní chlapíci protlačili obrovskou mentální silou individuální vědomí do vědomí kolektivního. O tom něco vím a mám k tomu neskonalou úctu. Můžete namítnout, že to byly kolektivní výsledky. Uvědomuji si i to, že ve Slavii hraje vedle trenéra obrovskou úlohu pan Nezmar a že basketbalisty vedl skvělý trenér Ginzburg. Ovšem neadoruji pouze sportovní výsledky, ale člověčenskou posedlost těch dvou výše zmíněných, jejich duševní výtlak. Klobouk dolů, i díky vám vidí kolektivní sporty světlo na konci tunelu.
Jsme na prahu olympijského roku 2020. Dovolte, abych vám vážně popřál vedle zdraví smysluplný život a dobré mezilidské vztahy. A vedle toho silvestrovskyodlehčeně: chlapům ty pravý ženský, ženským správný chlapy. A hlavně, pojďme si všichni, po vzoru Satoranského a Trpišovského, i nadále tvrdě za svým v individuálním i veřejném životě. Košatý, pestrý a výzvami nabitý rok 2020 přeje ZH.
