Prožíváme těžkou dobu. Poučen z dějin, kladu si otázku, čím jsme si to vysloužili? Jestlipak ta naše vyspělá evropská civilizace už moc nemlaskala? Zda nám nebylo až příliš dobře? Jestli jsme neměli trochu roupy? Ale vědom si toho, že píšu tyto komentáře do sportovního magazínu, nebudu se věnovat koronaviru, vždyť o ničem jiném ostatní sdělovací prostředky nemluví. Snažím se chovat zodpovědně, dodržovat nařízení a starat se o svou kondici, abych zvyšoval imunitu. Jsem přece jenom v rizikové skupině. Ale jinak mě jistě pochopíte, že zůstanu u sportu.
Kdysi jsem měl úmysl napsat knihu, která by se skládala jenom z odhalování mých profesních chyb, přešlapů a neúspěchů. Bylo jich vedle úspěchů a radostí věru dost. Říkal jsem si, že bych tím třeba nalil optimismu trenérům, kteří jsou na začátku cesty a hroutí se z dílčích neúspěchů a proher.
Tenhle záměr byl samozřejmě blbost, ale čas od času na vás vybalím některé své prohřešky. David Konečný byl vynikající smečař. Pro lidi, kteří se o volejbal nezajímají, připomenu, že to byl jeden z nejtvrdších bombarďáků volejbalové historie. Byl několikrát vyhlášen nejužitečnějším hráčem francouzské ligy, volejbalistou roku v Česku a byl oporou českého nároďáku.
Ve své trenérské kariéře u české reprezentace jsem na něho hodně sázel, snad jsem mu i otevřel dveře tím, že jsem mu dal šanci před jinou velkou hvězdou Honzou Štokrem. A tento složitý týpek mi jednou řekl: „Uznávám tě, ale na pivo bych s tebou nešel.“ „Proč?“ ptal jsem se. „Nevím,“ odpověděl. To slůvko NEVÍM mě tehdy mělo zajímat.
Měl jsem se po skutečném důvodu víc pídit, poněvadž to bylo ve skutečnosti průzračně jednoduché. Avšak já jsem obrátil list a řekl jsem si: nejsem tady od toho, abych chodil s hráči na pivo, ale kvůli úspěchu národního družstva. Chyba!
Četl jsem nedávno ve Sport Magazínu pěkný článek Pavla Hartmana s titulkem Neporazitelný Liverpool. Cituje v něm trenéra Jürgena Kloppa: „Kouč, který nemiluje svoje hráče a spolupracovníky, nemůže být dobrý kouč.“ Bingo.
Vždycky jsem miloval své hráče, to mi věřte. Zajímali mě, přemýšlel jsem o nich často jako o svých dětech. Ale oni o tom nevěděli. A to byla jenom a jenom moje chyba. Říkal jsem si, že není dobré příliš se spojovat se soukromím hráčů. Obzvláště ne jako trenér nároďáku.
Chyba! Jednak proto, že jsem věděl málo o jejich soukromých problémech, ale hlavně jsem jim nedal šanci, aby oni poznali mě. Takže mě měli často za nepřístupného až arogantního, ostatně jako mnoho jiných. Ovšem ti lidé, kteří vstoupili do mé blízkosti, vědí, že takový nejsem. A to je vlastně moje dnešní sdělení.
Dejte svým svěřencům šanci poznat vaši odvrácenou stranu! David Konečný odpovídal do měsíčníku Coach nedávno na moji adresu: „Je to odborník, měl jsem ho rád, ale často jsme mu nerozuměli.“
Když jsme spolu po letech absolvovali jeden dost intenzivní mejdan, kdy už jsem dávno nebyl trenér, světe, div se, rozuměli jsme si docela dobře. Když mě zažil rozjařeného s kytarou a harmonikou, koukal na to jak zjara. Žádná nedotknutelná autorita – viděl normálního kluka z Rychnova. Viděl mou odvrácenou tvář, kterou, snad nejen on, ale i ostatní hráči asi měli znát dříve. Třeba by to i profesní komunikaci prospělo a snad by to i tu lidskou více ohřálo.
A to je i dnešní inspirace pro mé trenérské kolegy. Nebojte se sami otevřít zajímat se o vnitřní svět vašich hráčů. Snad mi rozumíte i vy, čtenáři tohoto blogu, co jsem měl na srdci…
Témata:
volejbal, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, David Konečný, Česko, Liverpool, Jürgen Klopp, pivo, trenér, Volejbal na Heureka.cz
Související články
