Video se připravuje ...
Byla to událost, která přesáhla hranice sportu. Celé Česko sledovalo sílu osobnosti jednoho z nás. Tomu, kterému u nás všichni říkají Jarda. Ten náš Jarda (Jágr) si podmanil celý Pittsburgh. Celou NHL. Klub mu projevil mimořádný respekt. Každému, i tomu, kdo na něj kouká skrz prsty kvůli Kladnu, musela spadnout brada… Měl jsem tu čest u toho být jako reportér iSportu. Dostal jsem se blízko, viděl jsem i bezprostřední reakce fanoušků, když je nezabíraly kamery. Jejich slzy dojetí. Tady jsem sepsal ještě pár osobních postřehů.
Legenda. Nesmazatelná stopa. Obdiv. Jeden z nejlepších v historii.
Krásná slova, která se hezky poslouchají, ale někdy jsou prázdná. Protože se leckdy užívají zbytečně. Uměle se roubují k lidem, kteří si to až tolik nezaslouží.
Ale jsou chvíle, kdy se na vlastní kůži přesvědčíte o jejich pravém významu. Najednou pochopíte, co v sobě skrývají.
Přesvědčíte se, co skutečně znamená legenda, navíc světového významu. Jakou vyzařuje energii. Jde i o maličkosti. Jak k silnému zážitku pomůže také ostatním. Jak u sebe nechá dva malé kluky, kteří z toho budou žít ještě dlouho.
Jak na ni nahlížejí ostatní. Hlavně fanoušci. Jak upřímně roní slzy, jenom když ji zahlédnou. Jak si toho váží. Přesně tohle na mě dýchlo během pár dní v Pittsburghu.
Stupnice od jedničky do desítky ani nestačí na vyjádření, jak Penguins uctívají Jaromíra Jágra. Na pomyslné škále by to byla až osmašedesátka.
Jsou věci, které všichni viděli. Jeho dojemnou řeč. To, jaký respekt mu celá organizace Penguins vyjádřila precizně nachystaným programem. Jak ostatní hráči šli na rozbruslení s jeho číslem i hárem. Jak vedle něj na ledě stály i další legendy v čele s Mario Lemieuxem.
Manželka GM ho vítala jako svého
Přidám i pár osobních postřehů.
Řeč byla úchvatná, ale přímo z místa, když jsem o ní referoval, natáčel a psal poznatky do online přenosu na iSportu, to na mě až tolik nedýchlo. Byl jsem v pracovním módu. Ale druhý den, s odstupem, když jsem si ji pustil, měl jsem husí kůži. Nestydím se to přiznat.
V bezprostřednosti je Jágr mistr. Jak uměl vykličkovat soupeře, tak umí nachystat publiku pointu. Objetí s maminkou a polibek do nebe? S kým to nic neudělalo, musí mít plechové srdce.
Mám tu čest pokrývat Jágrovu kariéru podrobně od roku 2002. Tedy přes dvacet let. Tohle byl největší vrchol. V Pittsburghu jsem byl i před lety, kdy hrál za Flyers a Devils. Slyšel jsem, jak na něj fanoušci bučeli.
Veřejně to moc neřešil, ale bylo vidět, jak mu srdce krvácí. O to větší satisfakce pro něj musely být poslední dny. Byl to balzám na jeho rozbolavělou duši i kvůli tomu, čemu čelí v Česku.
Z každé akce musel cítit, jak si ho v Pittsburghu váží. Říkalo se, že ho berou za svého syna. Protože přišel v osmnácti, vyplašený, bez znalosti angličtiny, stýskalo se mu, rozbrečel se i na střídačce. Takže se pak o něj postarali, aby se cítil líp.
Ani to nejsou fráze. Důkaz?
Po slavnostním ceremoniálu jsem měl možnost zavítat do skyboxu, v němž celou slávu sledovali Jágrovi nejbližší. Už bylo po všem. Na přítelkyni Dominice bylo vidět, jak z ní spadlo napětí, chvíli si povídáme. Pak jsem si dovolil zeptat se na dojmy také maminky, populární Mama Jagr, na které bylo vidět dojetí.
Ale i nadšení, že se nakonec nechala přemluvit a do Pittsburghu vyrazila. Prožila v něm kus života. Teď se vrátila zpět, také ona cítila obrovskou vlnu podpory a respektu. Navíc viděla staré známé, kteří ji nabili energií.
Zaslouženě. Spolu s manželem se obětovali dětem. Tvrdě makali, neznali dovolenou. Takže také ji muselo vřelé přivítání ve svém druhém domě zahřát u srdce.
Najednou se ve skyboxu objeví starší energická černovlasá paní. Hrne se k Jágrovi, dlouze ho obejme. Až nezvykle intenzivně. Pohladí ho po hlavě, znovu obejme. Oči se jí lesknou.
„To je manželka od Craiga Patricka,“ vysvětluje mi paní Jágrová.
Už tomu rozumím. Právě někdejší generální manažer, který českého mladíka draftoval, byl pro něj se svou paní cosi jako druzí rodiče. Proto to milé a emotivní setkání. Proto to vypadalo, že přišla obejmout svého syna… Ano, toho hokejového.
Potom se dlouze bavila i s paní Jágrovou. Kolik toho spolu všichni prožili!
Jágra jsem si chtěla vzít!
Podobná energie byla cítit rovněž při autogramiádě, na kterou jsem měl možnost se svézt v autě, které vezlo i hlavního hrdinu. Měl za sebou akorát trénink, pořádně se nestihl najíst, a upaloval přes celé město, v autě strávil padesát minut.
Usadil se na místo, objednal si kafe, a dal se do práce. Nejdřív podpisy. Fanoušci nosili dárky, nechávali si podepisovat fotky, obrazy, dresy. Spousta z nich přišla s osobním příběhem.
„Jaromíre, tady jsem se s vámi fotila před víc než pětadvaceti lety!“
„Jaromíre, vidíte, tohle jsem pro vás vyrobil. Od srdce.“
„Jaromíre, moc děkujeme za všechno. A vítáme vás zpátky doma.“
Co fanoušek, to osobitý vzkaz. Spousta z nich měla vlhké oči. S některými potom pořizuju videorozhovor. Sami od sebe popisují, čím si je Jágr získal. Krásným úsměvem, bezprostředností… Ale hlavně hokejovým umem.
Mluví o tom, že je v roce 1999 zachránil před krachem, když zajistil klíčové domácí vítězství v šestém zápase prvního kola play off proti Devils. „Vrátil se po zranění. Hrál úžasně. Díky němu jsme se nemuseli stěhovat. To budeme mít neustále v srdcích,“ říká Vince Diangelo, jenž v Pittsburghu bydlí v oblasti, kam druhý nejproduktivnější hráč v historii NHL jezdil v mládí nakupovat.
Emotivní momenty přichází i poté, co se fanoušci přicházejí s Jágrem fotit. Další várka příběhů. A slz. Jedna starší paní přinese sušenky, americké speciality. „Víte, já jsem vám je pekla už před třiceti lety,“ povídá Jágrovi. „Tady máte další.“ Nic hraného. Prostě prožívá štěstí…
Vystála si dlouhou frontu, navíc se na autogramiádu musela zaregistrovat. Ale už jenom to, že ho potkala, pro ni tolik znamená.
„Já jsem byla na svém prvním zápase, když to byla i jeho premiéra. Tehdy jsem přišla domů a říkala strejdovi, že ho miluju a vezmu si ho.“
Stačil jediný zápas, aby se do vlasatého mladíka z Československa zamilovala. Vzpomínka od další paní v bílém dresu. Svatba neklapla, ale obdiv zůstal. Pak se bavíme i o tom, proč na něj fanoušci bučeli, když hrával za jiné týmy. To prý nebylo nic proti němu.
Ale zloba patřila nenáviděným rivalům. A štvalo je, že právě Jágr je pořád nejlepší.
Smích i dojetí. Co všechno se dělo v Pittsburghu při slavnostním vyvěšení dresu Jaromíra Jágra?
Video se připravuje ...
Dveře jsem měl otevřené
Zpětně musím legendárnímu útočníkovi poděkovat, že jsem se díky němu dostal do zákulisí. Stačila jeho přímluva. Jeho jméno mi otevřelo dveře všude. I do kabiny, v níž byl před zápasem zatím tajně umístěný jeho dres. Podává mi ruku Kevin Acklin, mimořádně sympatický prezident klubu, v domnění, že jsem vzácná návštěva od Jágra. Stejně jako dva kluci, absolventi Školy talentů Kaufland, kteří byli legendě neustále na blízku.
„Víte, já jsem reportér z Česka. Ale píšu o něm už dlouho, takže mi dovolil taky přijít.“
A hned jsem byl VIP host. Protáhl mě všude, dovolil mi vyfotit do té doby pro fanoušky Penguins utajovaný úbor s cifrou 68. „Ale jo, vyfoť si ho. Ať lidi v Česku vidí, co pro nás Jágr znamená.“
To bylo cítit z každé minuty. Z každého setkání. I s místními novináři. Také slavný Dave Molinari, člen Hokejové síně slávy v Torontu za přínos v oblasti médií, jenž o klubu píše od roku 1983, se mi snažil pomáhat.
Právě video s ním si pořídil i Jágr na svoje sociální sítě. Protože Molinari byl ten, kdo ho v roce 2000 při hlasování o Hart Trophy nedal na první místo. On, hlasující z Pittsburghu… Právě díky jedinému hlasu skončil druhý, za obráncem Chrisem Prongerem.
„Ale vše odpuštěno!“ smál se Jágr na videu. I to je důkaz, proč je tak oblíbený. Reportéra vzal přátelsky za ramena, absolutně žádná zášť.
A ještě jeden postřeh. Právě tenhle žurnalista, všemi respektovaný, mě překvapil, že přišel na trénink v teplákách. Po chvíli jsem pochopil. Než všechno vypuklo, procházel se totiž po dlouhé chodbě. Sem a tam. Se sluchátky na uších. V rychlém tempu. Došlo mi, že využívá čas k tomu, aby si zasportoval. A než šel do kabiny, převlékl se.
Zpátky k Jágrovi. Měl jsem možnost ho vidět krátce po ceremoniálu. Ve svém skyboxu dlouho seděl, koukal nepřítomně před sebe. „To víš, jsem fakt unavenej. Bylo toho dost,“ říkal mi. Chápal jsem, tolik emočního vypětí a stresu.
Ale za chvilku vyskočí a jde s úsměvem a vlídností přijímat další návštěvy VIP lidí, kteří za ním chodí spolu s prezidentem klubu. Ale přicházejí i kamarádi, třeba Jiří Šlégr, Jiří Hrdina.
Venku si vybere zmrzlinu, servírovanou v kelímku s číslem 68. Po chvíli přijdou fanoušci, ochranka má co dělat, aby ho neušlapali. S Jágrem se fotí, plácají si, užívají si každou chvilinku, kdy jsou mu nablízku.
Až když tohle všechno člověk vidí na vlastní oči, pochopí, co znamená slovo legenda. A proč mu Penguins nachystali takovou rozlučku.
I já díky za ty zážitky.
Témata:
sport, hokej, nhl, Česko, Jaromír Jágr, Kladno, energie, Kaufland, Mario Lemieux, Pittsburgh, Chris Pronger, National Hockey League, lední hokej, Sport na Heureka.cz
Související články
