PŘÍMO Z BERLÍNA | Mistrovství Evropy. Když řeknete tato slova před Zuzanou Hejnovou, nejspíš jí radost neuděláte. Už dříve pro ni byly kontinentální šampionáty smolné. Ačkoliv je dvojnásobnou mistryní světa, z „Evropy“ nemá medaili žádnou. Proto doufala, že by se to mohlo letos změnit. Ale zdraví jí to nedovolilo, ve středu nepostoupila v Berlíně ze semifinále.
Čas 56,03 sekundy byl na finále pomalý. Čím to, že to nešlo lépe?
„Ty tréninky, které jsem nemohla jít kvůli zranění, mi prostě chybějí. Vzala jsem tretry na nohy jen na mistrovství republiky a pak až tady, vůbec jsem v nich nemohla běhat. Šla jsem to vyloženě zkusit. Kdyby byla Evropa v době olympiády, tak sem nejedu. Chtěla jsem to zkusit, protože Evropy jsou pro mě asi zakleté a prostě mi to na nich nejde. Jak nejsem zdravá, pořád mě něco pobolívá, potom nejsem schopná běhat.“
Připomíná vám to mistrovství světa v Berlíne v roce 2009, kdy jste také nepostoupila?
„Je to něco jiného. Mám pocit, že jsem tehdy běžela rychleji. Byla jsem mladá a zdravá, všechno jsem měla před sebou. Teď je to takové smutné, že ani nevím, jestli mě ještě nějaká Evropa čeká. Je to škoda, že nemám medaili z Evropy, ale to se nedá nic dělat. Když nejsem zdravá, nemohu čekat nic lepšího. A navíc jsem měla bohužel nejtěžší běh.“
Budete pokračovat dál v sezoně, nebo se raději doléčíte?
„Ještě nevím, jestli letos budu pokračovat nebo ne, mě to netěší, že mě pořád něco bolí. Nerada o tom mluvím, aby to nevypadalo, že se vymlouvám, ale je to tak. Když nejste zdravý, nemůžete čekat zázraky.“
Jak jste se cítila před závodem?
„Já prostě bez prášku na bolest nemůžu stát. Pak jsem ráda, že ráno chodím a když si mám představit, že to mám rozběhat, je to hrozně nepříjemné. Z toho pohybu není radost. Netěším se na to, že se začnu hýbat, protože mě pořád něco bolí. Řekla jsem si, že to zkusím a uvidím a holt to prostě nevyšlo. Hrozně mě to mrzí, ale za takový čas si nezasloužím tam být.“
Co konkrétně vás bolí?
„Achilovka. Udělali jsme tady maximum, i s doktory a fyzioterapeuty. Ale ty achilovky jsou přetížené, a jakmile mě bolí achilovka, nemám ten svůj dobrý kotník, na který spoléhám a nejede mi hlavně ten konec.“
Být to jiná akce, nastoupila byste s takovou bolestí?
„Ne! I tady jsem přemýšlela, jestli mám startovat. Ale chtěla jsem si to zkusit. A tady jsem prostě říkala: Buď a nebo. Jsem ráda, že jsem se proběhla, ale samozřejmě mě to štve, protože nebýt na Evropě ve finále... Ale co se dá dělat.“
Co bude potřeba teď udělat, abyste se dala dohromady?
„To je těžké říct. Ono je u nás hrozně těžký vzít si s sebou na celé soustředění fyzioterapeuta. Jednak nemají čas, jednak to stojí spoustu peněz, takže to není sranda. Když někoho přemluvím, aby se mnou jel na 10 dní, tak to je dost. Je to bohužel dané hodně tím. Kdyby tam byl někdo celou dobu, dalo by se tomu předejít. A také není snadné najít u nás optimální místo, kde je dobrá rehabilitace. Člověk musí dělat kompromisy, a buď to vyjde, nebo ne. Je to taková loterie.“
Znamená to pro vás konec sezony, nebo ještě nějaký závod zkusíte?
„Ještě uvidím. Jestli se dostanu do finále Diamantovky, přišlo by mi to škoda. Možná to zkusím. Ale teď jsem 8., možná se tam vůbec nedostanu a tím pádem bych si dala delší volno a zkusila co nejvíc zregenerovat.“
