S bolavou achilovkou se na olympiádu do Tokia nehnala za každou cenu, překážkářka Zuzana Hejnová po zdravotně marném roce sní o lepším rozloučení se svou báječnou kariérou. Příští rok půjde ještě jednou do boje a v létě si bude moct vybrat ze dvou vrcholů – světového šampionátu v Eugene a ME v Berlíně. „Ráda bych si z něj třeba odvezla medaili, kterou ještě nemám,“ usmívá se.
Rozjímání o smyslu své letošní olympijské mise vyřešila Zuzana Hejnová ve stylu šampionky, která nemá za potřebí jezdit si na velké závody jen pro čárku za účast. O to větší motivaci má ale pro svůj poslední útok, který chystá v příštím roce.
Jak složité bylo pro vás tokijskou olympiádu odřeknout?
„Já jsem mohla na olympiádu jet, ale opravdu jsem se nechtěla jen zúčastnit. Věděla jsem, že jsem nebyla v takové formě, nemohla jsem tam předvést výkon, jaký jsem chtěla, a jaký jsem si přála. Olympiáda v Tokiu byl můj velký cíl a vrchol kariéry, který bohužel nedopadl, jak jsem si představovala. Možná i proto, že se olympiáda odložila. V roce 2020 jsem byla připravená, pak ze mě spadla motivace a vracet se do tréninku bylo složité. I když to probíhalo dobře, na jaře, když jsem se vrátila z Afriky do zimy, rozbolela mě achilovka tak, že mě nepustila do závodů.“
Co jste říkala kosmickým časům, které na vaší trati 400 metrů překážek v Tokiu předvedli Karsten Warholm nebo Sydney McLaughlinová?
(úsměv) „To bylo úplně šílený. Já jsem byla na dovolené. Jenom si dala upozornění, když jsem chtěla něco vidět. Dívala jsem se v přímém přenosu. Můj přítel úplně poprvé sázel, tak se mě ptal, jak to dopadne. Já jsem nevyhrála ani jeden tiket, ale zrovna překážky jsem teda trefila. Je šílené, kam se to vyšplhalo. Přeci jenom, když já jsem vyhrávala, tak téměř na každém šampionátu stačilo 53,80 na medaili, teď to bylo šesté místo. Reálně vím, že na tyhle časy nemám, ale na Diamantovkách po olympiádě časy nebyly tak šílené.“
V jakém je vaše zraněná achilovka stavu?
„Teď musím zaklepat, že je dobrá. Snažila jsem se trénovat a udržovat, myslela jsem si, že po olympiádě bych mohla vyběhnout. Léčila jsme to a do toho jsem trénovala, ale nelepšilo se to, tím pádem jsem musela úplně přestat běhat. Teď je to dobrý. Už jsem párkrát byla i klusat, je to bez bolesti. Lidi se mě ptají o rady, co s bolavými achilovkami. Na to není jednotný recept. Chce to jenom čas.“
Je možné, že jste to na jarním soustředění v Africe přehnala s tréninkem?
„To si nemyslím. V Africe je teplo, tam jsem byla třikrát týdně na stole u fyzioterapeutky. Zvládám tam dvoufázové tréninky a je to bez problémů. Vrátím se sem, je zima, není možnost být u fyzioterapeutů tak často, všechno si musí člověk domlouvat, nemá to na jednom místě. Je to určitě složitější.“
Počítáte s pobytem v Africe i v další sezoně?
„Bude záležet, jestli dostanu podporu od Dukly, od svazu, abych tam mohla odjet trénovat. Na olympiádě jsem nebyla, budu mít úplně jiné podmínky, než kdybych tam odjela.“
Chápu to správně, že kdybyste si do Tokia odjela pro vypadnutí z rozběhu, na podmínkách byste vydělala?
„Je to skoro tak. Kdybych tam odjela, tak na svazu bych dostala větší podporu než teď. Na Dukle to vždycky funguje tak, že nejdřív dostáváme podporu ze svazu, když nejsou podmínky na svazu, tak dává něco Dukla. Před olympiádou se toho hodně vyčerpalo, dala se maximální podpora všem, tak podmínky nejsou. Doufám, že mě podpoří.“
Nelitujete z tohoto důvodu, že jste v Tokiu nebyla?
„Ani jsem nad tím takhle nepřemýšlela, že odjedu jen, abych měla čárku a podmínky pro další sezonu. V tu chvíli jsem myslela na sebe, jestli to opravdu má smysl. Říkala jsem si, že bych možná i postoupila z rozběhu. Odtrénovala jsem celé jaro. Ale věděla jsem, že kdybych po rozběhu nemohla chodit, nemohla bych nastoupit do semifinále. To by pro mě bylo ještě těžší, než kdybych tam nemohla jet.“
Jaké jsou vaše plány pro další sezonu?
„Jsem hrozně ráda, že mě na Dukle podpořili, že mi pořád věří, ačkoli jsem letos vůbec nevyběhla. Příští rok jsou vrcholy, které bych ráda absolvovala. Když to půjde, ráda bych chtěla vyběhnout v hale, nebaví mě pořád jen trénovat, dlouho jsem nezávodila. Připravím se na léto nejlépe, jak budu moc. Společně s Duklou a se svazem dáváme dohromady, jak bude vypadat příprava na sezonu, jestli pojedeme do Afriky, nebo zvolíme jinou přípravu.“
V létě se během měsíce koná mistrovství světa v Eugene a evropský šampionát v Berlíně, který vrchol pro vás bude hlavní?
„Už jsem to zažila. Člověk si musí vybrat, který vrchol pro něj bude vrchol sezony. Není jednoduché vydržet v top formě tolik týdnů. V Eugene to mám hodně ráda, byla jsem tam na Diamantovce. Je to taková mekka běhání, bude skvělá atmosféra, všichni tam mají atletiku rádi, tam bych ráda závodila. Ale mistrovství Evropy by pro mě měl být hlavní vrchol, protože bych chtěla získat evropskou medaili, kterou nemám.“
Jak vysoko evropská medaile bude viset po letošních famozních výkonech Nizozemky Femke Bolové, která posunula kontinentální rekord na 52,03 sekundy?
„Uvidíme, jestli vydrží zdravá. Já jsem taky zažila rok, kdy se mi dařilo, vyhrála jsem všechno a pak jsem byla zraněná. Mám z ní radost, že někdo konkuruje Američankám, že se po hodně dlouhé době objevila Evorpanka na takovéhle úrovni. Ta holka je hodně šikovná. Pak je to otevřené. Letos vyběhla Ryžiková, ale jinak holky běhají stejně.“
Máte jasno, že v roce 2022 půjde o vaši rozlučkovou sezonu, nebo vás třeba láká další olympiáda v Paříži?
„Nechci se vůbec koukat dál. Já Paříž úplně miluju, byla jsem tam třikrát na Diamantovce, třikrát jsem vyhrála. Když se řeklo, že bude olympiáda v Paříži, spočítala jsem si, kolik mi bude, že už to asi nezvládnu… Nekoukám se takhle daleko, jsem realista. Asi si myslím, že vím, kdy má člověk přestat…“
Témata:
kariéra, olympiáda, návrat, atletika, restart, medaile, překážky, mistrovství evropy, mistrovství světa, olympijské hry, sport, Zuzana Hejnová, Tokio, LOH Tokio 2020, 400 metrů překážek, LOH Tokio 2021, LOH21, Sportovní medaile na Heureka.cz
Související články
