V září minulého roku by se dožil sta let legendární vytrvalec Emil Zátopek a jeho žena Dana, slavná oštěpařka. V těchto dnech uplynula stejná doba od narození Jaromíra Sibery. Muže, jehož jméno není ověnčené takovou slávou, přesto by právě bez jeho práce možná slavný atlet řadu svých úžasných světových rekordů nezaběhl. Chlapík, jehož kumšt oceňovaly i tenisové legendy Jan Kodeš nebo Martina Navrátilová, byl geniálním stavitelem atletických drah, tenisových kurtů a dalších sportovních areálů. Tady je jeho příběh.
Jaromír Sibera se narodil ve Staré Boleslavi pět let po skončení prvního světového válečného konfliktu, kdy městečko na pravém labském břehu bylo ještě zcela samostatné a od Brandýsa ho dělila soustava mostů. Do školy chodil do měšťanské školy ve Staré Boleslavi, kde si ze všech předmětů nejvíce oblíbil tělocvik. Po skončení školy se vyučil dámským krejčím, ale svůj veškerý volný čas věnoval sportu. Byl všestranným, sportovcem, hrál fotbal a hokej, ale největších úspěchu dosahoval v atletice.
Na začátku byla vytržená hrouda antuky
Z atletických disciplín dosahoval největších úspěchu ve výškařském a dálkařském sektoru, díky své všestrannosti dosahoval slušných bodových výsledků i v desetiboji. V boleslavském atletickém dresu vybojoval bronzovou medaili na mistrovství republiky hned po skončení druhé světové války.
V roce 1949 startoval za širší reprezentační výběr v mezistátním utkání proti Bulharsku v Sofii, kde se závodilo na antukové dráze. Při jednom z pokusů vytrhl z odraziště metrový čtverec mazlavé červené hmoty. Jaromír měl ten den po závodění, neměl se odkud pořádně odrazit a také se bál o své zdraví. A v hlavě se mu začal honit poprvé nápad na to, jak upravit sportovní povrchy tak, aby byly vhodnějšího pro atletické nohy.
Stadion v Houštce a tři míchačky
Když pak na konci čtyřicátých let padlo rozhodnutí, že se v lesoparku Houštka postaví kvalitní atletický stadion, Sibera chtěl být u toho. Chtěl postavit kvalitnější dráhu, než byla ta v Sofii a rozhodně neměl zájem, aby dráha byla z antuky, přestože byla tehdy v módě.
Sibera a jeho tehdejší parťáci pohrdli osvědčenými a zaběhanými postupy a přišli se zcela inovátorským postupem. Obstarali si tři míchačky a dlouho zkoušeli poměr směsi jílu, škváry a vody tak, až se dočkali potřebné kvality vhodné pro položení dráhy.
Směs odlévali mezi obrubníky, podobně jako beton, přitom pečlivě s milimetrovou přesností spádovali. A hlavně nereagovali na úsměšky pochybovačů. Dřeli do úmoru a díky jejich píli mohla být dráha v květnu 1950 otevřena. Byla rychlá a pružná, při dešti neuvěřitelně rychle vsála vodu, aniž by se tvořily kaluže. K dalším skvělým vlastnostem patřila její odolnost. I po několika hodinových závodech vypadala jako netknutá, přestože se ze startérovy pistole kouřilo téměř bez přestávky.
Zátopkova éra a tisíce diváků
Houštecký stadion si brzy získal mezi atlety velkou oblibu. V rovinkách odpovídala rozměrům běžné dráhy, zatáčky však byly kratší. Stadion i po rozšíření zůstal vkomponován do okolní přírody, dokonce více než před tím. Dráha se zařízla do borového lesa, takže běžec používající výhod pevného povrchu pod nohami trénoval a závodil s pocitem, že je v přírodě.
Běžci z Prahy si Houštku oblíbili a Emil Zátopek v Houštce často trénoval a závodil. Sibera makal, aby běžci měli v Houštce i nadále ideální podmínky. Denně od čtyř hodin ráno pracoval na dráze, hladil povrch, upravoval lajny. I jeho péče a jedinečnost dráhy a prostředí způsobily, že se do Houštky začaly sjíždět divácké davy.
Vrcholem pak byly Zátopkovi světové rekordy na hodinovku a 20 km 29. září 1951, při kterých se v hledišti sešlo téměř deset tisíc diváků. Světových rekordů bylo v Houštce zaběhnuto celkem 32 a Siberův podíl na nich byl obrovský.
Emil Zátopek – vítězství, které už nikdo nepřekoná
Video se připravuje ...
Olympijskou zakázku zhatili komunisté
Ohlas kvalitní atletické dráhy s novým povrchem byl obrovský, a tak se Jaromír začal stavěním atletických drah živit. I když to v éře tuhého socialismu nebylo jednoduché. Postupně přišly další zakázky v podobě položení atletických drah v Krnově, Pardubicích a Vítkovicích řadě dalších míst.
O věhlasu Siberova systému se brzy dozvěděli i v zahraničí a zájem byl velký, ovšem za socialismu stavět v zahraničí bylo složité, režim tomu moc nepřál. Přesto se jedna mimořádná záležitost řešila: tou bylo vybudování atletické dráhy na olympijském stadiónu v Tokiu, kde se olympijské hry konaly v roce 1964.
Organizační výbor her ponechal na Siberově libovůli, zda si materiál namíchá doma a pošle ho na místo určení nebo zda použije japonské suroviny. Nebývale velkorysá nabídka se na úřadech projednávala tak dlouho, až vypršel termín pro odpověď a zakázku dostala jiná firma. Na Siberově dráze se tedy v Japonsku nezávodilo, ale podle jeho patentu přihlášeného v mnoha jiných zemích se stavěly dráhy nejdříve v celé Evropě a pak i po celém světě.
Doma Siberovci dokončily v roce 1968 už svou stou dráhu. Kromě nich však Jaromírova parta stavěla i fotbalová hřiště, kurty na další míčové hry, zejména na tenis, které se postupně staly hlavní pracovní náplní pracantů kolem Sibery.
Otec mezitím zacvičil v práci svého staršího syna Jaromíra, který k míchačce dezertoval od skoku dalekého. Kolem stavebních mechanismů se od malička motal i mladší syn Pavel, ale ten dal nakonec přednost rychlým automobilům a byl jedním z nejlepších jezdců v soutěžních rallye.
Od roku 1965 pracovali Siberovci pod hlavičkou Slavie Praha, následně ve Stavšportu Žilina, Slávii Kroměříž a řadě dalších sportovní organizací a jednot. Podnikání bylo zakázané, takže se vše nějak obcházelo, protože o práci pod vedením Jaromíra byl velký zájem a vždy to byla značka dokonalé kvality.
Štvanice s Navrátilovou i spartakiády
Vedle klasických zakázek se některé vymykaly svou mimořádností. K nim patřilo zabezpečení spartakiádní plochy na Strahově (tuhle zakázku dostal Sibera nařízenpu) a vybudování tenisových kurtů na Štvanici.
Na vltavském ostrově se podařilo položit 940 metrů čtverečních ústředního dvorce s milimetrovou přesností. Dílo se podařilo, na Štvanici vyrostly světem obdivované dvorce s měnitelnou rychlostí odskoku a skvělou absorpcí vody. Kurty poté chválila i legendární tenistka Martina Navrátilová při červencovém Fedcupu v roce 1986, na kterém startovala v dresu USA.
Po úspěšné realizace štvanického projektu se tým pod vedením Jaromíra Sibera účastnil téměř všech domácích zápasů Davis Cupu mužů a Fed Cupu žen. Zejména těch, co se hrály v hale a kde bylo zapotřebí postavit antukový kurt. A těch bylo od osmdesátých let hodně.
Díky tomu se Siberovci znali se všemi českými tenisovými hvězdami přelomu století, kterým šili kurty kurty doslova na míru. V průběhu let byly firmě uděleny tři československé patenty pro výstavbu sportovišť. Díky nim bylo postaveno tisíce sportovních areálů po celém světě.
Dnešní firmu řídí Jaromír Sibera, vnuk původního zakladatele firmy. Geny v rodině se prostě nedají zapřít ani sto let od narození legendárního stavitele sportovních areálů.
