Mají mnoho společného. Narodili se v roce 1980, narostli těsně nad dva metry, hráčské časy spojili převážně s americkou a španělskou scénou, veleli reprezentaci v kapitánské roli. A při rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium oba postupně vstali od stolu a procházeli se, aby uvolnili ztuhlá záda. 39letí souputníci Jiří Welsch a Luboš Bartoň i po kariéře zůstávají u basketbalu. První řediteluje mládežnickému úseku v domácí federaci a dálkově studuje v Anglii. Druhý se našel v trénování, po barcelonských kadetech se v létě zase ujme českých reprezentantů do 18 let.
Basketbal už nějaký čas nehrají, ale teprve zítra na to dají razítko při atraktivní rozlučce nazvané Poslední souboj. Jiří Welsch a Luboš Bartoň, předchůdci dnešních hrdinů Satoranského a Veselého, se ohlížejí za neobyčejnými kariérami, které jsou naplněny dobýváním Ameriky, vpádem do NBA, sběrem prestižních trofejí včetně Euroligy i kupou zážitků ze společných reprezentačních akcí.
Jak vážně jste se na exhibici připravovali?
WELSCH: „Já se chystal čtyři měsíce, než jsem se dopsal na soupisku týmu v pražském přeboru A. Odehrál jsem odhadem 10 nebo 11 basketbalových zápasů v takhle významné soutěži.“
Co ruce, sloužily dobře?
WELSCH: „První zápas, který jsem hrál kolem 10. ledna, po šesti měsících kompletního nicnedělání, byl hodně krušný. Ale postupně jsem se do toho dostával a kolem pátého utkání jsem měl zase pocit, že jsem to třeba i někdy hrál. I když to absolutně nekorelovalo s tím, co chtěla hlava, protože nohy jsou jinde. Neustojí věci, které jsem dřív chtěl dělat.“
Profesorský basketbal tedy zvládáte?
BARTOŇ: „Tys byl vždycky profesor! IQ, myšlení…“
WELSCH: „Skákal jsem ze všech nejmíň, na lajnách mě předběhli i pivoti. Takže jsem to mohl vyhrát jedině tady. (ukazuje si na hlavu) A teď v tom pokračuju i v přeboru. Atleticky jsem zaostával.“
Co vy, Luboši, a atletika?
BARTOŇ: „Já se udržuju a cítím se výborně. Jsem v hale pořád. Ovšem hrát pět na pět přes celé hřiště, to je něco jinýho než pižlat se na jednom koši. Jinak střelba, to je automat.“
Motivovala vás k fyzické práci i obava, abyste se neztrapňoval před mladými svěřenci?
BARTOŇ: „Dělám to pro sebe. Udržuju se tři roky. Ale přes tři roky jsem nehrál ani jeden zápas.“
První cíl je nezranit se, druhý se neztrapnit
Je, Jirko, povzbudivé slyšet, že tři roky nehrál zápas?
BARTOŇ: „Teď jsem mu dal trochu čuchnout, to bude jednoduchý!“ (směje se)
WELSCH: „Ty ani já ten zápas nevyhrajeme. Možná prohrajeme, ale nevyhrajeme.“
BARTOŇ: „První cíl je nezranit se. Druhý: neztrapnit se. Třetí: užít si to. Když se splní první a druhý, třetí je automatický.“
Pohádali jste se někdy vy dva?
BARTOŇ: „Rozhodně jsme měli odlišné názory. Hádání nevím. Možná někdy jo…“
WELSCH: „Na hřišti jsme se, myslím, jednou pohádali. V repre. Tys měl blackout (Bartoň se usmívá a přikyvuje), já tě chtěl uklidnit a trochu to eskalovalo.“
Co jste jeden druhému záviděli?
WELSCH: „Dlouhé ruce. A střelu. Lubošova střela, to bylo něco.“
BARTOŇ: „Já jemu dlouhé prsty.“ (usmívá se)
WELSCH: „Vzpomínám si, když jsem proti němu hrál poprvé na tréninku. Nesnášel jsem to. Protože jsem nikdy nehrál proti takovýmu pavoukovi s tak rychlýma rukama. Kolem něj se nedalo přihrát.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
