Na noze mají obě shodně vytetovaný latinský nápis: Spiritualis vinculum soror – duchovní pouto je sestra. A to dřív vyschne tahle tattoo barva, než aby se na tom u Kateřiny a Karolíny Elhotových něco měnilo. „Nedáme na sebe dopustit,“ shodují se obě basketbalistky, které se i letos vedle řádění v USK Praha porvou o úspěch s reprezentací na ME. Mají tam být hlavní českou palebnou silou.
Ať už jste na bitvách reprezentace či USK Praha, obrázek po závěrečné siréně je často podobný. Vedle fanynek toužících po podpisu vběhne často na palubovku malý klučina, který nemá problém se nechat pochovat jak od Kateřiny, tak Karolíny Elhotové. Maminka nebo teta, s oběma si malý Daniel užije spoustu srandy. Aby ne, jsou to sestry k pohledání.
Už máte, Kateřino, vyřešené hlídání syna během šampionátu? Nebo bude s vámi?
Kateřina: „Ano, bude tam. A jsem za to ráda, protože by to byla pro něj asi moc dlouhá doba bez maminky. Už jsem to takhle zvládla dřív, navíc budu s sebou mít i Káju, která má s malým skvělý vztah a stará se o něj jako o vlastního. Bude tam spousta lidí a nemám strach, že bych byla nějakým stylem limitovaná. Když budu potřebovat odpočívat, prostor pro to bude.“
Jaký jste druh tety, Karolíno? Rozmazlovací?
Karolína: „Myslím, že jsem hlavně hlídací a milující teta. Ale jak máme nabitý tréninkový plán a nejsme na tom časově nejlépe, vídám synovce málokdy. Nebo takto: na můj vkus ho vidím málo. Jsem proto ráda, že jede s námi a že si ho tam užiju mezi tréninky.“
Kdybyste tak obě sestry měly říct něco o sobě navzájem, co by to bylo?
Kateřina: „Na tréninku se mlátíme a v zápase je to pak už dobré.“ (směje se) Karolína: „No, tak začni.“
Kateřina: „Záleží, jestli se ptáte na basket, nebo jaký je Karolína člověk.“
Klidně obojí.
Kateřina: „Je to skvělá sestra i teta, těším se, až bude mít vlastní dítě. Vidím na Danečkovi, jak to bude perfektní. Kája je hrozně empatická, dává dítěti prostor, ale také dovede určit hranice. On je sice ještě malinký, aby zůstal někde přes noc, ale jsem ráda, že ho může občas pohlídat. A na hřišti o ní vždy říkám, že ji hrozně nerada bráním, protože je to nevyzpytatelná hráčka. Má velkou dávku tvrdosti a jen tak ji někdo neodtlačí. To je, myslím, zásadní rozdíl mezi námi dvěma. Já jsem takový list ve větru, zatímco její doména je v obraně, protože se fakt blbě obchází.“
Karolína: „Já k tomu musím jen dodat, že Katka je hlavně skvělá matka a i já bych o ní řekla, že je hodná, empatická a mírná, přičemž ale také umí stanovit hranice. Když to jde, ráda s ní trávím čas. Jakmile je možnost, jsme spolu.“
Bylo už od dětství znát, že je Kateřina starší sestra? Pomáhala? Starala se v rodině víc?
Karolína: „Ano, vím, že pomáhala mámě i mně a tak mě životem provázela.“
Kateřina: „A tahala za vlasy.“ (směje se)
Karolína: „Nebo svazovala punčocháče a tak.“ (připojí se ke smíchu)
Co, prosím?
Kateřina: „Tak tohle si ani nepamatuju.“
Karolína: „Zato já si to pamatuju dobře. Když jsem byla menší, vytáhla mi punčocháče dole u prstů, svázala mi je k sobě a dělaly jsme si z toho srandu. Teda, ona z toho měla srandu víc, já míň, ale bylo to takové sesterské škádlení.“
Kateřina: „Jo, a když byla Kája malá, ráda nosila ty punčocháče na hlavě jako dlouhé vlasy, protože nás doma vždy stříhali nakrátko, kvůli čemuž si nás lidi pletli s klukama. Tak ona si to takhle vynahrazovala.“
Karolína: „Táta nám to zakazoval kvůli basketu. Abychom se prý staraly hlavně o trénink.“
Vynahrazujete si to dnes? Fintíte se třeba o to víc?
Karolína: „Já to mám hrozně ráda. Když nemáme tréninky, ráda se obleču do šatů, do sukně, hezky se nalíčím, udělám si vlasy.... Mezi tréninky to ale vůbec neřeším. Však se na mě podívejte teď.“
Kateřina: „To je pravda, Kája je víc elegantní typ. Ráda se oblékne do hezkých věcí a myslím, že se umí i líp namalovat. Já tomu naopak nevěnuji moc času. Nechci říct, že mi to přijde jako ztráta času, také ráda vypadám dobře, ale radši se věnuji jiným věcem. Takže jen trochu líčidla, a konec.“
Jak vám to teď zní: sestry, reprezentantky, spoluhráčky?
Karolína: „Je to krásné, ale občas je to i horší v tom, že se na sebe třeba na hřišti naštveme a pak jde každá domů, aniž bychom si to vyříkaly. Na druhou stranu je však zase dobré, že se poznáme i z druhé strany a můžeme spolu trávit čas. To je cenné.“
Takže i to ještě jde? Že se umíte po tolika letech stále překvapit?
Kateřina: „Lidi se můžou pořád překvapovat. To je prostě v zápalu hry, že se člověk za něco naštve. Ale když už jsem pak v šatně a jdu domů, tak ani nevím, o čem to bylo – je to jen chvilkové. A určitě to vnímáme jinak, než kdyby šlo o někoho cizího. Samozřejmě, i mezi námi je rivalita, ale když se třeba na tréninku bráníme, není to nic zákeřného nebo za hranou. Kája sice na tréninku umí být také tvrdá, ale za to jsem ráda, protože mě to naplno připravuje.“
Měly jste mezi sebou třeba určitý opatrovnický efekt už na škole?
Karolína: „Je pravda, že jsme chodily na stejnou základní školu do Hloubětína, ale to jsme se moc extra nepotkávaly. Jen jsme se občas pozdravily.“
Kateřina: „Kája pak navíc hrála o dva roky nižší kategorii. Když jste mladší, rozdíl je markantnější. Teď už je to jiné.“
Chodila si k vám Karolína i pro basketbalové rady?
Kateřina: „Ani ne. My jsme to nikdy moc extra neprobíraly.“
Karolína: „Já jsem spíš tak odkoukávala. Probíraly jsme víc jiné věci.“
Jaké? Kluky?
Kateřina: „Ani to moc ne, člověče. Spíše necháváme život tak plynout.“
Kdo vás vlastně k basketu přivedl?
Karolína: „Dědeček.“
Kateřina: „My jsme se často chodily dívat na basket, házenou nebo volejbal, až jednoho dne děda uznal za vhodné přihlásit mě právě na basketbal. Celá rodina si totiž myslela, že budu moc hodná a do života lehce nepoužitelná, takže mě chtěli dát na sport, abych se trochu otrkala. Načež se zjistilo, že docela rychle běhám a jsem i šikovná. Basket tak byl dobrá volba“
Karolína: „A já samozřejmě nesměla zaostávat. Viděla jsem starší sestru, takže jsem to také chtěla zkusit a chytlo mě to. V mém případě to bylo vzhlížení.“
Pomyslela jste si, Kateřino, při světovém stříbře v roce 2010, že se jednou se svou sestrou v reprezentaci potkáte?
Kateřina: „Ano, já to brala tak, že to jednou přijde. Navíc i naše sestřenka hrála basketbal, takže jsem si říkala, že by bylo super, kdybychom se potkaly všechny tři. Já měla první ME 2007 v Itálii, takže jsem už nějakou dobu v týmu byla, a v roce 2010 jsem měla i pocit, že jsem měla hrát víc. To jsem však byla stále nováček, více na lavičce než na hřišti. Ten úspěch byl sice neuvěřitelný a byly to asi mé nejsilnější zážitky, ale vždycky, když mi někdo řekne, že jsem vicemistryně světa, tak jim odpovídám: No, ale já tam moc nehrála.“
Karolína: „Já jsem tehdy byla na posledním zápase v hledišti a byly to neskutečné emoce. Člověk si říká: Hele, támhle na tom hřišti je má sestra. Fakt to bylo krásné sledovat.“
Jaký byl váš děda trenér nebo mentor?
Karolína: „Děda nás nikdy netrénoval na hřišti, ale dvakrát víc...“
Kateřina: (skočí do řeči) „Mimo hřiště!“
Karolína: „Přesně. V autě po tréninku nás vždycky zásoboval různými radami, co bychom měly zlepšit. A vlastně to dělá i dodnes.“ (směje se)
Kateřina: „Zkusily jsme toho spoustu, ale bylo to i dost psychicky náročné. Hlavně v mladším věku, protože nás vozil na tréninky a seděl tam celou dobu na tribuně. Takže vše, co viděl, jsme pak měly z první ruky. Někdy to člověka trápilo a možná i obtěžovalo, protože nechcete furt slyšet, že děláte něco špatně. Na druhou stranu i díky tomu jsme teď tam, kde jsme. Do života i do lidských vztahů nám to moc pomohlo, protože se třeba ani teď nebojíme kritiky. Naopak si ji vyslechneme a snažíme se vzít si z ní to dobré.“
Karolína: „Protože děda vždycky začínal větu: Tohle bylo dobré, ale... a pak to jelo asi pět minut.“
To je ale po psychologické stránce správně, ne? Nejprve pochválit, až pak kárat...
Karolína: „To jo, ale to jste se pak vždy bál, co přijde.“ (směje se)
Kateřina: „Na druhou stranu mu ale za to děkuju, jaký byl. Vím, že mě to často posunulo. Člověk nad těmi věcmi zase víc přemýšlí, když zazní. Jakmile získáte informaci hned v tréninku, můžete s ní pracovat v danou chvíli, což je rozdíl, než když ji dostanete později v klidu. Já bych asi preferovala tuto variantu, protože my to ne vždy měly v klidu, ale stejně mu za to děkuju. Teď zpětně k tomu nemám výhrady.“
Byly jste někdy nalomené? Napadalo vás: Já se na to vykašlu a hotovo?
Kateřina: „Jako skončit s basketem? Ne, kvůli tomuhle ne.“
Jsou tací, kteří by třeba nad tím uvažovali, dostávat rady třikrát do týdne.
Kateřina: „Kdyby třikrát do týdne!“ (směje se)
Karolína: „Ani já ale nad tím nikdy neuvažovala. Kdyby to bylo třeba řečené jinak než tím zvýšeným hlasem, tak by to také člověk bral jinak. Ale znovu, jsme mu vděčné, že měl ty připomínky a záleželo mu na nás. Kde teď jsme, to je i jeho zásluhou.“
Jaké pro vás bylo, Karolíno, přejít před pár lety do USK Praha, kde to měla vaše sestra již vydupané?
Karolína: „To, co si vytvořila Kačka, se mnou nijak nesouviselo. Věděla jsem, že si tam musím udělat své vlastní jméno, a nechtěla jsem, aby dělala něco za mě.“
Takže Kateřina nemusela instruovat kabinu: Buďte na ni hodné, nebo uvidíte?
Karolína: „I kdyby to řekla, tak by to stejně nemělo žádný smysl. Takhle to nefunguje.“
Kateřina: „Přesně tak. My to z naší výchovy už takhle máme, že si každá budujeme to své. Výhoda nicméně je, že děláme kolektivní sport, takže můžeme na něčem pracovat i dohromady.“
Je to náročnější jít v něčích stopách, Karolíno?
Karolína: „Ano, vím, že mě lidé hodně srovnávají a říkají: Jo, ty jsi ta mladší a méně zkušená. Já si to ale neberu, jedu si prostě to své. Nemám z toho žádný mindrák.“ Kateřina: „Každý má svůj vývoj. I mě třeba někdy štve, když někdo řekne: Jo, ty jsi ségra té a té. Ne! Já jsem já, nejsem nikdo jiný.“
Co máte ještě kromě basketu společného? Byly jste třeba shodně i dobré studentky?
Kateřina: (pobaveně vyprskne)
Karolína: „Se školou bych tady vůbec nezačínala.“
Kateřina: (se mezitím omlouvá, že poprskala okolí)
Karolína: „Měly jsme úplně jiný režim.“
Kateřina: „Ale myslím, že toho řadu společného máme. Jsme přece jen jedna rodina.“
Karolína: „I když já se taky zajímám o jiné věci než Katka.“
Kateřina: „To je pravda, Kája to má super, že chodí hodně na přednášky a věnuje se osobnostnímu rozvoji, zatímco já teď trochu zamrzla. Chtěla bych to mít taky, člověk může pořád studovat a nějak se zdokonalovat. Káje to prospívá a já se od ní spoustu věcí učím. Třeba když jsme spolu během cest na pokoji, pouští si různá videa... jen o výchově dětí mě toho hodně naučila. Půjčila mi spoustu knížek, které už měla dávno přečtené, zatímco já teprve čekala malého, takže ona je v tomto dál než já. Učíme se jedna od druhé.“
A co se basketbalu týče, jak vnímáte, Karolíno, že hrajete i obě na stejné pozici. Nepřemýšlela jste třeba, když jste viděla, jak je sestra úspěšná, že byste se zkusila prosadit jinde?
Karolína: „No, když od osmi let hrajete na křídle, je těžké stylizovat se najednou do jiné role, jen proto, že je tam ségra a že bych měla cestičku hledat jinde. To určitě ne. Nebo myslíte jiný sport?“
Kateřina: „Třeba wrestling.“
Ne, to zase ne. Spíše, že si navzájem konkurujete na jedné pozici a berete jedna druhé minuty...
Kateřina: „Já bych to trochu otočila, protože jsem to spíš já, kdo by měl nad tím se svými dispozicemi přemýšlet. Však mě také v mladším věku zkoušeli na rozehrávačku, ale asi pro to nemám vlohy – chci totiž dávat pořád koše a ne organizovat hru, předat míč a už ho nevidět. Jsem spíše útočník. Navíc tím, že hraju menší křídlo, pozici dvě, Kája je spíše na trojce a může se prát i s holkami pod košem. Což já tedy ne.“
Která z vás je tak emotivnější?
Kateřina: „Ty jo, řekla bych, že já jsem víc ten cholerik. V Káje to třeba také vře, ale moc to neukazuje, zatímco já to asi dávám najevo víc. Nebo ne? Jednou jsem před Kájou nadhodila, že podle mě jsem více extrovertní a nemám problém se o všem bavit. Ale ona mi odpověděla, že také umím být uzavřená. Každý sebe prostě vnímá jinak.“
Karolína: „Ano, a navíc ten druhý to třeba vnímá, jak to vůbec nemusí být.“
Kateřina: „Která z nás dvou je emotivnější, to uvidíte tudíž teď na mistrovství Evropy.“ (směje se)
Absence Vaughnové? Není tam takové srdíčko
Do něj půjde český tým velmi oslabený. Vedle zraněných Hanušové nebo Reisingerové se ze zdravotních důvodů omluvila i Kia Vaughnová. Jak jste na to reagovaly?
Karolína: „Já mám informace, že vzkázala po manažerce, že má úmrtí v rodině – to byla první verze. Druhá byla, že doléčuje zranění ze sezony. Víc nevím, nejsem s ní v kontaktu.“
Kateřina: „Je to tak, ale my jsme s tím tak trochu počítaly. Nevypadalo to, že by se sem nějak hnala a chtěla se s námi připravovat. Je to smutné, ale dalo se to čekat.“
Překvapilo vás to?
Karolína: „Myslím, že ona je v tomhle nevypočitatelná, buď prostě přijede, nebo ne. Já bych třeba měla strašné výčitky, že v tom tým nechávám, ale každý to má jinak.“
Kateřina: „Rodilý Čech se k tomu staví trochu jinak. Ona je ale přece jen Američanka. Nemyslím, že by měla takové srdíčko jako my a asi ani moc netouží po tom se tady nějak realizovat. Takhle to prostě dopadlo a paradoxně nás to může posílit. Holky, co by na úkor ní byly třeba na lavičce, se teď mohou alespoň předvést.“
Karolína: „Ano, třeba to doženou bojovností.“
Kateřina: „Přesně tak. Co totiž musím říct, že cítím velkou semknutost našeho týmu.“
Jaká tedy bude hlavní přednost tohoto výběru?
Karolína: „Rychlý protiútok, bojovnost a týmovost. Kromě Kačky nemáme žádnou hráčku, která by dávala každý zápas přes dvacet bodů...“
Kateřina: (tiše špitne) „No, to není ani Kačka.“
Karolína: „Musíme to nicméně dohnat něčím jiným. A tím bude hrát rychle dopředu a tvrdě bránit.“
Kateřina: „A já bych k tomu ještě přidala, že si stoupneme jedna za druhou. Když jedna nebude moct, druhá ji nahradí. Když jedna nebude stíhat, tak ta druhá jí zase pomůže v obraně. I kooperace je důležitá. Když se někomu nechce, tak to vypadá jinak, než když se tam vlítne ve dvou. Tímhle to můžeme urvat v náš prospěch.“
S jakými cíli tedy vstupujete do turnaje?
Kateřina: „Na tréninku si už pomalu ukazujeme akce Švédska, jako kdybychom hrály první zápas s nimi. Budeme ale chtít jít postupně, protože dát si nějaký cíl, jako být první čtyřce nebo osmičce, to by bylo hodně smělé. Chybí nám dost zásadní hráčky, ale i Francouzky budou oslabené. Věřím, že zápas, který bude určující pro naše další konání, dokážeme zvládnout.“
A to bude který?
Kateřina: „Už ten první, s Francouzkami. Ten bude už od začátku pro naše sebevědomí důležitý.“
